Blondýna na útěku #1

forest-1834831_1920

Cesta ještě byla dlouhá a mně se pomalu klížila víčka. Snažila jsem se zůstat vzhůru, jenže po více než 24 hodinách bez spánku to bylo těžké. Silnice přede mnou byla stále temnější a klikatější. Najednou jsem slyšela troubení, a tak jsem strhla volant na pravou stranu. Cítila jsem náraz.

Probudila jsem se v něčí náruči. Cítila jsem kouř a bolela mě hlava. Moje prvotní snaha rozlepit svá víčka se nepovedla. Po chvíli to zkusila podruhé. Na čele jsem cítila něco mokrého.

„Konečně jste vzhůru, jak se cítíte?“ Pokusila jsem se zvednout na lokty. Ležela jsem na zádech na kusu trávy. Nohy jsem měla dřevěné.

„Bolí mě hlava, musím rozhýbat nohy. Nemáte vodu, prosím?“ zeptala jsem se muže sedícího nade mnou. Vzepřela jsem se na rukách, které mi však podklesly.

„Ležte v klidu, praštila jste se silně do hlavy. Tady je ta voda,“podal mi petlahev s vodou a já si s vděčností lokla. Až poté, co jsem dopila, jsem zaregistrovala jeho služební odznak.

„Vy jste policista?“ zeptala jsem se ho. Jeho oči se přimhouřily a úsměv rozšířil.

„Ano, mimo službu. Bourala jste do stromu,“ ukázal na mé auto. Předek mělo lehce zdeformovaný, ale jinak bylo v pořádku. „Máte štěstí, že jsem zrovna jel za vámi. Usnula jste za volantem, mohla jste se zabít.“

„Ano, jsem po dlouhé směně a jedu za sestrou do Edinburghu,“ usmála jsem se na něj. Bylo mi lépe, pohnula jsem nohami a snad mimo pár modřin a naraženin jsem byla v pořádku. Stále jsem cítila něco mokrého na čele a chtěla jsem to setřít. Když jsem se ale dotkla toho místa, projel mnou osten bolesti. Sykla jsem a rychle ruku stáhla zpátky.

„Opatrně, máte ránu na čele. Můžete vstát?” chytil mě za ruku a pomohl mi na nohy. Jenže, jakmile jsem vstala, zatočila se mi hlava a zvedl se mi žaludek. Obsah mého žaludku šel ven. I poté se mi točila hlava a nepřicházelo v úvahu, abych v tomto stavu řídila. Letmo jsem se podívala na své auto – předek zničený.

„Je pojízdné?” podívala jsem se na policistu.

Pokrčil rameny. „Nevím, zavolám kamarádovi automechanikovi a on se na to podívá. Pojďte, odvezu vás na pohotovost.”

 

Nasedla jsem do jeho auta na sedadlo spolujezdce.  Vzal mi všechny mé věci a zamkl mi auto. Upřímně, nemyslela jsem si, že by ho někdo kradl. Zavolal automechanikovi, který přijel během chviličky a odtáhl si mé auto.

Tiše jsem hleděla dopředu a snažila jsem se potlačit nevolnost, která párkrát dosáhla takového limitu, že mi musel zastavit u krajnice. Zavírala se mi víčka a tak se mě snažil udržet vzhůru. Věděla jsem, že nemůžu usnout.

Zavezl mě k doktorovi Cosdonovi, který mě hned přijal.

„Ahoj Aarone,”pozdravil doktor Cosdone policejního úředníka. „Myslel jsem, že dnes máš volno.”

„Jaku, to mám. Vedu za tebou slečnu, protože měla bouračku. Auto si odvezl už Michael.“ vysvětlil Aaron a doktor začal s vyšetřením.

Asi po hodině už byly všechny výsledky hotové. Mě se chtělo děsně spát a tak mě hlídali ať neusnu. „Máte středně silný otřes mozku. Musíme si Vás tu na pár dní nechat. Kdybyste mi dala kontakt na Vaše příbuzné, kontaktuji je, že ležíte v nemocnici v Glasgow.

„Leo!!“ přiřítila se sestra do mého nemocničního pokoje. „Co se ti stalo?!“

„Ahoj, Hannah,“ usmála jsem se unaveně. „Nabourala jsem do stromu, kousek odtud.“

„Proboha! A co ti je? Nemáš něco zlomenýho?“ vyšilovala.

„Neboj, mám jen otřes mozku, střední. Ale uz je to lepší. Dali mi analgetika, už alespoň nezvracím. Říkali, že musím být v klidu a nesmím zatěžovat oči. A poté musím být tři týdny v klidu. Takže ti asi budu okupovat pokoj pro hosty,“ vysvětlila jsem jí situaci.

Hannah brzo odešla a já zůstala na pokoji sama s pípajícími přístroji. Přemýšlela jsem, jak se to všechno mohlo tak rychle pokazit. Nejdříve mě vyhodili z práce, zrovna těsně před odjezdem za sestrou. Alespoň, že mi dali dobré odstupné. Potom jsem se cestou vybourala a skončila v nemocnici v cizím městě. A aby toho nebylo málo, tak mi cestou volal přítel – teď už bývalý – že se se mnou už nedá vydržet a že se se mnou rozchází. Přes telefon!

Začala mě zase bolet hlava. „Kdy už to přestane!“ nadávala jsem.

Zavřela jsem oči a vzpomínala na to, jak jsme se s bývalým přítelem, Lucasem, seznámili. Bylo to v Londýně, kdy jsem spěchala do práce. V tom největším davu mi kolegyně napsala smsku a tak jsem jí chtěla rychle odepsat. No, a v tu chvíli jsem se srazila s Lucasem.

„Ach jo a to už je tak dávno. Proč se se mnou musel rozejít?“ začaly mi z očí téct slzy. Řinuly se jako vodopády a vyplavovaly všechno to trápení a bolest za poslední dva dny. Pláč nešel zastavit a za chvíli jsem měla mokrý celý obličej a polštář. Měla jsem štěstí, že jsem byla na pokoji sama.

„Slečno, jste v pořádku?“ vrazila sestřička polekaně do dveří pokoje, v ruce kelímek s vodou a prášky na bolest.

„A-ano, omlouvám se, že j111sem vás vyděsila… Jen se to teď na mě všechno navalilo,“ snažila jsem se setřít zaschlé slzy. Sestřička se lítostivě usmála a podala mi prášky na bolest. Počkala, než je spolknu a pak tiše odešla.

Asi po deseti minutách jsem ukonejšená pláčem a léky na bolest usnula. Klasicky se mi nic nezdálo – nebo si to alespoň nepamatuju.

Druhý den mě kolem oběda propustili. Odvezla si mě k sobě Hannah, která pro mě měla připravenej pokoj. Jakmile jsem přijela k jejímu domečku a vystoupila jsem z auta, rozhlédla jsem se po okolí. Viděla jsem klid, krásné prostředí a plno cizích lidí. A přepadl mě pocit, že tu chvíli budu. Nejen u sestry v rekonvalescenci.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s