Vzpomínání (Elegantní náfuka #5)

“Dvakrát Ballantine’s a jednou colu, prosím,”objednal pan Neznámý pití pro mě a pro něj. Byla jsem lehce přiopilá a začínalo mi být jedno, co piju. Což byl problém, speciálně ráno poté. Za chvíli mi bude i jedno, co dělám. Ale bavila jsem se a rozhodně jsem tu zábavu nechtěla rušit, hlavně po tak dlouhé době trápení.

“Ta cola je pro mě?” zeptala jsem se ho rozpačitě. Usmíval se na mě velmi inteligentně a já jsem nechtěla působit jak utrápená přiopilá ženská. Přikývl a jeho úsměv se rozšířil. Sakra, proč je tak okouzlující?!

Po pár drincích, na který mě slušně pozval, jsem se začínala celkem motat. Moje chůze byla velmi nestabilní a pan Neznámý začínal být o hodně víc sympatický, než v první chvíli našeho seznámení.

“Dávej pozor, ať mi nespadneš,” zachytil mě, když jsem zakopla o vlastní nohu. Opile jsme se zasmála a přitulila se k němu.

“To bych ti neudělala přece.”

***

Otevřela jsem oči. Hlavu jsem měla jako střep a v ústech sucho. Cítila jsem ze sebe propařenou noc, cigarety a alkohol. Zkusmo jsem se pohnula a rozhlédla se po místnosti. Oblečení poházené okolo, shozený rámeček s fotkou, pánské triko… Pánské?!

Otočila jsem se na záda a vedle sebe jsem spatřila pana Neznámého… Teď už tak neznámý nebyl. Rozlepil oči a usmál se na mě. Sakra, na ten úsměv by měl mít zbrojní pas!

“Dobré ráno, krásko,” zívl rozespale a ještě se přitulil. Příjemně hřál a z jeho objetí byla cítit síla a mužnost. Přitulila jsem se k němu a obmotala okolo něj nohy. Nějak mi nevadilo, že to byla jen známost na jednu noc. Potřebovala jsem obejmout.

Znova jsem usnula, když jsem se vzbudila, byl pryč. Ještě napůl ve snech jsem se otočila na druhý bok, jenže mě něco studilo pod rukou. Nadzvedla jsem se, abych zjistila, co mě to studí. Papírek?

Liso,

děsně moc mě to s tebou včera bavilo. Jsi moc fajn a ta noc u tebe byla dokonalá. Ty jsi dokonalá. Pokud bys mě chtěla ještě vidět, napiš. 

Eddie

“Aha,…” zamyslela jsem se zpomaleně a snažila jsem se vzpomenout, co se stalo v noci. V hlavě prázdno a tak jsem se snažila najít vodítka po okolí. Oblečení poházené, to je normální když je člověk opilý.

Ale ne, když se probudíš nahá vedle nahýho chlapa! blesklo mi hlavou.

***

“Kafé!” Šoupala jsem se pouze v županu do kuchyně, abych si udělala ranní dávku povzbuzení. Byla jsem utahaná, bolelo mě celé tělo a měla jsem příšernou žízeň.

“Teda, ty vypadáš,” zasmála se Becca, když mě uviděla jít do kuchyně. Byla upravená, veselá a očividně vůbec ne opilá nebo bolavá. Zamračila jsem se na ní, jenže jí to pobavilo. “Ten tvůj už odešel, asi před dvěma hodinami.”

“Neni můj, byla to jen jednonoční záležitost,” snažila jsem se jí vysvětlit situaci. To o tom lístku nemusí vědět.

“Jó, jasně. A to jak jste se k sobě v noci tulili a roztomile se líbali, nic neznamenalo?” zachechtala se znova. Pěkně mě vytáčela.

“Ne, nic to nebylo, protože si to nepamatuju.”

***

Ten den jsem zůstala v posteli, léčila se z kocoviny. Bylo mi neskutečně zle, ale stále jsem vzpomínala na Eddieho. Víc jsem o něm nevěděla, ale ta noc, i když jsem si to nepamatovala, určitě byla nezapomenutelná. Hlava si to sice nepamatovala, ale zbytek ano.

 

2 thoughts on “Vzpomínání (Elegantní náfuka #5)

  1. Rozhodně pokračuj ve psaní. Hrozně mě to baví dobře se ty povídky čtou. 🙂
    Hlavně chci vědět, jak to skončí!! 😄

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s