Nezvladatelná

Ahojky lidičky!

Dnešní povídka je tak trošku z jiného soudku. Ale to však poznáte za chvíli, nebudu Vám nic říkat dopředu. Snad si ji užijete.

Moje ruce se nedokázaly přestat klepat. Moje mysl nedokázala přestat myslet na to, co jsem provedla. Líbilo se jí to, libovala si v tom. Nabádala mě, prosila mě, ať tam nechodím, ať jdu vysát více lidí. A já chtěla. Chtěla jsem víc. Mnohem víc a nepřestávat. Stále jsem ten výjev viděla před očima – lidé křičeli, báli se, prosili mě. Ani jednoho jsem nenechala naživu. A nevadilo mi to. Přišlo mi to vtipné, jako taková zábava, když nemáte co dělat.

Jenže i přes to ve mě byl kousek svědomí, kousek naděje. Říkal, že bych to neměla dělat. Říkal mi: “Přestaň! Už toho nechej, copak jich už nezemřelo tolik?”

Ale já ho neposlouchala. Nechtěla jsem ho poslouchat a tak jsem vstala. Najednou jsem zaslechla tlukoucí srdce. Ještě někdo tu byl a měl strach, to jsem cítila i na dálku. A já se změnila ze sotva dospělé holky na predátora.

Je v patře. Rychle. Nádherně voní! Rychle, rychle, najdi ho, dělej. Zastavila jsem se a začichala. Ještě kousek. Slyším jeho srdce!

“Kdepak tě mám, kde se mi schováváš?” vydal hlas z mého těla. Zlý. Zkažený. Nelidský. Sbíhaly se mi sliny. Pár metrů. Poslední krok. Už ho držím. Ano! Ano, chci víc! Mačkala jsem ho. Chtěla jsem každou kapku. I tu poslední.

“To je chuť. Ano. Víc. Jak je teplý!” tetelil se hlásek uvnitř mé hlavy. Už to došlo. Byl vysušený. Cítila jsem se zklamaně, že pokaždé dojdou. Nikdy jsem neměla dost.

Podívala jsem se, koho to držím v rukou. Malá holčička, mohly ji být tak čtyři roky. Začala jsem chápat, proč to došlo tak rychle. Zahodila jsem jí a rozhlédla se z okna, které jsem měla po pravé straně. Policie nikde. Nikdo nevěděl o tom, co se tu stalo.

“Auroro?” vylekal mě hlas za mnou. Vůbec jsem jí neslyšela přicházet. Otočila jsem se, abych se podívala, kdo mě to hledal.

“Jasmine! Přišla jsi o všechnu zábavu,” zasmála jsem se a poté jsem na ní udělala smutný obličej. “Proč jsi nepřišla, jak jsme se dohodly?”

“Ale my jsme se na něčem nedohodly. Vystopovala jsem tě podle té krve všude okolo! Podívej se, jak vypadáš! Co jsi to zase provedla?!” začala na mě řvát. Nemám ráda, když na mě kdokoli řve.

Spustily se mi slzy. “Proč mi lžeš?! Slíbila jsi, že přijdeš! A nekřič na mě!” Popadla jsem nejbližší věc, co jsem měla po ruce a mrskla to po ní. Pláč mě přemohly a nedokázala jsem přestat. V jednu chvíli veselá a házela jsem úsměvy po okolí, v druhé chvíli naštvaná a ve třetí jsem brečela jak želva.

“Aury, já jsem se fakt s tebou na ničem nedomlouvala. Navíc, já se držím diety. Pojď, půjdeme domů a já cestou zavolám Uklízecí četě,” usmála se na mě a já věděla, že to se mnou myslí dobře. Jako vždycky. Milovala mě a já milovala jí. Ještě než jsme se dostaly ven, vytáhla injekci a něco mi píchla. “Antiburn zlatíčko, abys neuhořela,” mrkla na mě, jenže mě se najednou chtělo děsně spát. Pak už jsem jen vnímala, jak mě nakládá do auta. Kam mě vezla, nevěděla jsem.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s