Setkávačka (Samantha Millsová #1)

 

Noha za nohou. Nádech, výdech. Cítila jsem, jak vdechuji studený městský smog a s každým krokem jsem se posouvala dál vysněnému cíli. Cítila jsem v uších vibrace hudby a vnímala jednotlivé tóny. Soustředila jsem se jen na to, dostat se k cíli. Plíce mě začínaly pálit a nohy jsem už skoro necítila. Věděla jsem ale, že to stojí za to.

Do Londýna přišla zima a já i přes to nepřestávala s tréninkem za vysněnou postavou. Nikdy jsem nebyla nijak tlustá, ale nebyla jsem se svojí postavou spokojená. A asi před půl rokem jsem se definitivně rozhodla začít se sebou něco dělat. Začala jsem běhat a přestala jsem kouřit, i když to bylo poněkud těžké. Moji kamarádi se mě v tom snažili podporovat a někteří do toho dokonce šli se mnou.

Vydechla jsem mrazivý vzduch a ponořila se do hudby, které mi pomáhala uběhnout těch posledních pár metrů. Moje nohy těžkly a začínaly být unavené, ale po chvíli už jsem byla v cíli.

Zpomalila jsem a začala chodit do kolečka, abych uklidnila své nohy. Zhluboka jsem

dýchala a protahovala se. Už jsem se těšila na horkou sprchu a až si sednu se snídaní k oblíbenému seriálu. Bylo asi půl sedmé ráno a v osm jsem měla být v práci.

Celá natěšená na teplou sprchu jsem vyrazila domů. Ze sluchátek mi hrála příjemná a pozitivní hudba. Všude okolo bylo děsně sněhu a já si byla jistá, že i ledu pod ním není zrovna málo a tak jsem dávala pozor, kam šlapu. Někde poblíž začalo troubit auto a já se za tím hlasitým zvukem ohlédla, odkud asi přichází. Došlápla jsem na zem a podjely mi nohy.

Najednou jsem jak široká tak dlouhá ležela rozpláclá na zemi a nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nic zlomeného jsem neměla, akorát jsem se lehce praštila do hlavy a tak jsem v ní cítila asi tak deset malých permoníčků. Nic co by nevyřešil prášek na bolest hlavy.

“Slečno, jste celá?” přihnal se ke mě dost pohledný muž. Mohl být o dva, tři roky starší než já. Hnědé vlasy měl ostříhané asi tak, jako většina dnešních mužů – na vršku hlavy delší, po stranách kratší. Měl lehké strniště a z jeho modrých očí vyzařoval zájem.

Podal mi ruku, aby mi pomohl se zvednout. “Děkuji Vám, nic mi není. Jsem ani ne metr od vchodu do domu a uklouzla jsem na ledu,” usmála jsem se. Měl na sobě sportovní oblečení. Neměl ani šálu, ani rukavice jako já. Já byla zabalená co to šlo, protože venku bylo tak mínus pět milionů stupňů a já bych tam jinak zmrzla.

“To jsem rád, že Vám nic není. Zatím nashledanou,” usmál se a rozeběhl se dál po ulici. S lehkým úsměvem na rtech a bolavými stehny jsem vběhla do bytu a spocené oblečení jsem hodila rovnou do pračky. Vlezla jsem pod sprchu a nechala se smáčet kapkami.

Už oblečená a po snídani jsem vyrážela do práce. Měli jsme dnes dostat nového šéfa a tak jsem byla zvědavá, jaký bude. V břiše se mi kroutily žížaly s divným pocitem. Měla jsem pocit, že se dneska něco stane, ale nevěděla jsem jestli špatného nebo dobrého.

Před domem jsem chytila taxíka a rychle si sedla dozadu. “Sto třicátá druhá Cannon Street, prosím,” řekla jsem staršímu taxikáři.

“Jasan, slečinko,” přitakal mi. Měl silný ruský přízvuk a vypadal na Londýn poněkud hodně snědě. Na místo však dorazil včas a objel všechny zácpy, tak se tu musel vyznat.

Do práce jsem dorazila včas a rovnou jsem se stavila pro dvě kávy v nedaleké Costa Coffee. “Ahoj Allison!” pozdravila jsem svoji kolegyni, která měla kancelář hned vedle mě. Podala jsem jí kafe a ona se rozzářila jak vánoční stromeček.

“Jéé, děkuju. Mimochodem, je tu už ten novej šéf. A vypadá božsky!” usmála se a ukázala na kancelář. A já zamrzla. Hnědé vlasy, strniště, modré oči. Oblek.

Zatáhla jsem Allison za roh. Nečekala to a málem vylila kafe na zem. “Allison. Dneska, když jsem se vracela z běhání, jsem těsně před mým barákem uklouzla na ledu. A jeden krásný běžec mi pomohl na nohy,” přiznala jsem jí a ona mě začala zasypávat otázkami. Ale nepochopila, proč jí to řikám. “Ten běžec, je náš nový šéf.”

Allison vykulila své hnědé oči. Ústa se jí otevřela v tichém výkřiku. Nechybělo málo a začala skákat po místnosti. “A líbila ses mu? Líbí se ti? To je hustý, taková náhoda,” začala jančit.

V osm dvacet nám všem začínalo hromadné jednání – pod novým vedením. Seděla jsem někde na straně vzadu, tak si mě nemohl všimnout. Navíc jsem byla zakuklená tak, že mi byly vidět jen oči. Když porada skončila, odcházela jsem mezi posledními, jenže mě zastavila nějaká ruka.

“Dobrý den, jmenuji se Matt McKhell. Jste to vy, kterou jsem ráno potkal válet se na zemi?” zasmál se. Nejdřív mi ta jeho otázka přišla celkem urážlivá, ale v jeho očích nebyl žádný náznak pobavení, jen čistá zvědavost.

“Ano, jsem to já. Jaká náhoda, že mě ráno zachráníte na chodníku a o dvě hodiny později je z Vás můj šéf,” hrála jsem si s lemem rukávu u mých šatů. Připadala jsem si nervózní a on se usmíval, jako by se nic nedělo. Pozorovala jsem jeho modré oči, které měly barvu nebes. Vesele se usmíval a po celou dobu, co jsme se bavili, mi koukal do očí. Upřímně.

Úplně jsem cítila na sobě pohled Allison, která určitě někde číhá a až odtud odejdu, zasype mě otázkami. “No, musím jít pracovat. U – určitě se někdy potkáme, třeba zítra ráno na schůzce,” usmála jsem se nejistě a zmizela jsem v kanceláři. Jeho úsměv mě začínal očarovávat a jeho oči mě málem lapily.

“Sam! On tě poznal? Co říkal, povídej! Budete mít rande?” vyjela na mě s otázkami a já se musela jen usmát. V hlavě sem měla jeho úsměv.

“Ne, nebudeme mít rande. Jen se mě ptal, jestli jsem to já a já jsem pak zbaběle utekla,” přiznala jsem se a po chvíli povídání jsme šly obě pracovat.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s