Překvapení (Samantha Millsová #2)

Ahoj, lidičky!
Dnes tu pro Vás mám další povídku, tentokrát je to pokračování Setkávačky. Snad se Vám bude líbit.  Povídky by měly vycházet pondělí a středu, tak snad mě neopustí múza. Příjemné čtení 😉

Práce uběhla velmi rychle. Naštěstí jsme měli hodně práce, i když ne tolik, abych si v klidu nestihla dojít na oběd do nedaleké restaurace. Stíhala jsem i nenápadně pokukovat po našem novém šéfovi, i když jsem věděla, že nemám šanci. Navíc je to můj šéf!

“Sam, nechceš si jít po práci někam sednout na kafe?” přepadla mě za zády Allison. Úlekem jsem nadskočila a otočila se na smějící se kolegyni.

“Málem jsem kvůli tobě vylila kafe,” upozornila jsem jí. “No, hele já asi půjdu domů. Jsem z dneška celkem utahaná, tak si někam sednu s knížkou a čajem, nevadí?”

“Ne, tak někdy jindy,” mrkla na mě a pelášila zpátky pracovat. V tu chvíli jsem uviděla, jak si to můj šéf míří mým směrem.

“Sakra, on je fakt kus chlapa!” zaklela jsem si potichu zrovna, když byl kousek ode mě. Vesele se usmíval, skoro se mi zdálo, jako by ho měl ten úsměv každou chvíli povznést.

“Dobré odpoledne, ještě jste mi neřekla Vaše jméno,” zmínil, když si šel udělat kafe. Málem jsem se zasekla pohledem na jeho úsměvu, kdyby nepromluvil.

“Samantha Millsová jméno mé. A byla bych ráda, kdybyste mi tykal. Vykání mi přijde takové odměřené.” Snažila jsem se znít nenuceně. Nevím, co mě to popadlo. Znám ho jeden den a skoro z něj šílím. Vždyť nikoho nechceš Samantho! křičela jsem sama na sebe. Malá dušička ve mě jen mávla rukou a dál zírala na mého šéfa.

“Dobře, Sam. Jsem Matt,” podal mi ruku a potřásli jsme si. Stisk měl pevný a příjemný. Usmála jsem se na něj a do druhé ruky jsem si vzala svůj hrneček s kafem a odešla pracovat.

Po ukončení pracovního dne jsem se veselá a usměvavá těšila na zbytek dne s knížkou a čajem. Čekala jsem před budovou firmy na taxík, když najednou přede mnou sice zastavilo auto, ale nebyl to taxík.

“Sam, nechcete hodit domů? Zjistil jsem, že bydlíte v činžáku hned vedle mého, takže máme stejnou cestu.” S těmito slovy se stáhlo okénko u řidiče a tam seděl můj šéf. Nenapadl mě však jediný důvod, proč bych k němu nemohla nastoupit a malá dušička v mé hlavě mě ještě popostrkovala dopředu.

“Díky za svezení, a tykejte mi prosím. Říkala jsem Vám to.” Skoro jsem na něj mrkla a on se rozjel. Při kličkování mezi auty se ještě na mě stíhal dívat a rozpačitě se usmál.

“Nejsem zvyklý tykat podřízeným… Vlastně, tohle je moje poprvé, co mi nějaký podřízený nabídl, abych mu tykal,” přiznal se a pokračoval v jízdě. Po tomhle malém přiznání jsme se celkem dali do řeči. Bylo mi s ním dobře, až moc dobře. Nemůžu si něco začít s mým šéfem!

Zastavil na parkovišti u našich činžáků a otočil se na mě. “Děkuji Ti za příjemné popovídání. A prosím, tykej mi. Sice jsem tvůj šéf, ale nechci být ten typ, co vytváří jen dusno.” Zase na mě mrknul, nebo se mi to zdá?

“Já děkuji za svezení. Hádám, že se zítra uvidíme v práci,” vřele jsem se na něj usmála a vystoupila. Vystoupil se mnou a oba jsme zamířili k našim vchodům. Když jsem vcházela do domu, cítila jsem na sobě pohled. Když jsem se v otevřených dveřích otočila, pozoroval mě. Pak se rychle otočil a zmizel vevnitř.

Když jsem večer ležela v posteli, nadávala jsem si. “Nemůže se ti přece líbit tvůj šéf, kterého znáš teprve den! A co, že na tebe byl ráno hodnej a sebral tě ze země, co ses na ní rozplácla jako žába. Je to tvůj šéf a nic s nim mít nebudeš. Navíc nikoho nechceš, ne?”

Když jsem se ráno vypravovala do práce, držela jsem slovo. Nic si se šéfem nezačnu, bude to čistě profesionálně-kamarádský vztah. Oblékla jsem si na sebe uplé džíny, obyčejné černé uplé tričko, šedivý svetr a koženou bundu. Když jsem vycházela, ještě jsem si upravila vlasy a navoněla se. Místo toho, abych voňavku položila zpátky, hodila jsem jí do kabelky. Říkala jsem si, že přece v práci musím nějak vypadat.

Do práce jsem přišla jako vždycky s menším předstihem. Na stole mi stál kelímek s kávou a na mojí židli seděla uvelebená Allison. Když si mě všimla, vyskočila ze židle a skoro ke mě tu kratičkou vzdálenost běžela. “Všimla jsem si, že ses s ním včera bavila! O čem jste se bavili? Vypadli ste děsně roztomile. Už máte domluvený rande? A…” vyhrkla nam mě, ale já jsem ji včas zarazila.

“Klid, Allison. Jen si šel udělat kafe a já ho poprosila ať mi tyká.” V tu chvíli šel můj šéf okolo, usmál se na mě a zamával mi. Trošku strnule jsem mu také zamávala. Když jsem vrátila svůj zrak na Allison, hleděla na mě výrazem, že mi nevěří, že to je všechno. “A pak mě hodil domů no… Bydlí hned v domě vedle mě, docela jsme si popovídali cestou,” usmála jsem se na Allison, která začala výskat na celé patro.

V tu chvíli mi zazvonil telefon a tam neznámé číslo. “Haló, tady Samantha Millsová,” představila jsem se se špatným pocitem.

“Dobrý den slečno Millsová, tady nakladatelství Bloomsbury. Máme tady před sebou Váš rukopis a měli bychom zájem. Kdy se můžeme sejít?”

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s