Konec, nebo nový začátek?

“To už není možný!” durdila se moje starší sestra Kim. “Jak můžeš být tak neschopná!”

Stála jsem naproti ní se založenými rukami. Kim byla rozzuřená a to neoprávněně. Za dva dny má náš děda narozeniny – obě ho máme moc rády –  a Kim mě přesvědčila, ať koupím dárek. Ne ten, který jsem si myslela já, protože ten by podle mě byl dokonalý. Chtěla jsem mu koupit sadu exkluzivních doutníků – on tak miluje doutníky. Jenže Kim chtěla koupit dědovi hodinky. Hodinky, vždyť je nikdy nenosil!

“Jasně jsem ti říkala, abys mu koupila tu sadu doutníků!” křičela na mě. Doutníků? To byl můj nápad! čertila jsem se, ale nahlas jsem to neřekla.

“Ne, Kim. Ty jsi říkala, že mu mám koupit hodinky. Ne, doutníky,” zamračila jsem se na ní.

Sestra však vypadala, jako by to ani neslyšela. Vůbec to nebrala v potaz. Naprosto mě ignorovala a mlela si dál tu svou. “Teď kvůli tvé neschopnosti budu muset hned zítra vyrazit a dojít mu ty doutníky koupit sama!” křičela na mě. Najednou se otočila na patě a zapadla do svého pokoje.

Sedla jsem si na postel a složila hlavu do dlaní. Jak moc jsem si přála, aby to s Kim bylo jako dřív, když jsme spolu chodily do parku, nakupovat, říkaly jsem si všechno. Žádné tajnosti. Jenže od té doby, co má Kim nového přítele, je jako vyměněná. Skoro mi to připadá, jako by ji někdo vyměnil za někoho, kdo je jen její napodobeninou.

Nikdy jsem Kimina přítele neměla ráda, byl divný. Působil… zle. Měl v sobě něco, co mě od něj neskutečně odpuzovalo a já nevěděla, čím to je. Jen jsem věděla, že něco na něm mi vadí. Neměla jsem ho ráda a on neměl rád mě. Aspoň na něčem jsme se shodli.

Od toho dne se mnou už Kim nepromluvila. A já jsem ani nechtěla, abychom se viděly. Naštvala mě, že ze mě dělá někoho neschopného, téměř hloupého, naivního. Ale je to moje sestra a já jí budu vídat denně. Nemůžeme se bavit do nekonečna. Ale ten její přítel na ní nemá dobrý vliv. Nevím, co jí dělá, ale nepůsobí to na ní ani trochu dobře.

Asi měsíc po dědových narozeninách, které měl na konci června, jsem se s Kim potkala v kuchyni. Seděla na zemi s kýblem zmrzliny a brečela. I přes naše neshody mi jí bylo líto.

“Kim, jsi v pořádku?” zeptala jsem se jí opatrně. Podívala se na mě pohledem, který by pomalu rozbrečel i toho největšího “tvrďáka”.

“Lhal mi! Celou tu dobu mi lhal! Kretén jeden! Nesnáším ho! Rose… omlouvám se, jak jsem na tebe tuhle byla hnusná. Matt na mě neměl dobrý vliv. Milovala jsem ho, to ano. Ale neviděla jsem, co mi dělá, dokud jsem ho neviděla jak píchá mojí nejlepší kamarádku!!” Poté co domluvila se rozbrečela ještě víc. Vzlykala a vzlykala a já jsem věděla, že to zase bude dobré.

Sebrala jsem jí z ruky zmrzlinu a položila jsem jí na kuchyňskou linku. Klekla jsem si před ní a objala jsem jí. Soucítila jsem s ní, věděla jsem, jaké to je. Ale taky jsem věděla, že jí bude líp. Bude šťastnější a bude se cítit lépe.

Sice si teď myslela, že to je konec a že už to lepší nebude, ale já jsem jiného názoru. Je to jenom začátek něčeho lepšího.

Chtěli byste na blogu recenze na knížky? Dejte mi vědět do komentářů!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s