Relaxuj

Cítila jsem kapky, které na mě dopadaly a i přes předchozí únavu jsem se začala cítit šťastnější a více odpočatá. Před chvílí jsem skončila v práci a těšila jsem se, až si doma sednu s hrnkem kávy nebo čaje do křesla. Vezmu do ruky knihu nebo si pustím film, který jsem dlouho neviděla a nebudu myslet ani na práci, ani na trable, které se mi honí hlavou.

I když pršelo, výjimečně jsem nejela z práce taxíkem, ale prošla jsem se pěšky. Sice mi to trvalo minimálně dvakrát tak dlouho, jako obvykle, ale ráda jsem se prošla. Hlava se mi vyčistila a já nechala myšlenky plout. Žily svým vlastním životem, alespoň na chvilku.

Léto už bylo dávno pryč a podzim začal hned se začátkem září. Někdo si může stěžovat, že už není teplo. Já, ačkoli mám teplo ráda, jsem uvítala příjemnou změnu a možnost vytáhnout kotníkové boty a kabáty. Moje domněnka se začíná potvrzovat; podzim je moje nejoblíbenější období. A zároveň nejvíce inspirativní. Stromy nám ukazují, že opouštění některých věcí pro nás kolikrát může být nezbytné, abychom mohli zase zazářit v plné síle.

“Katherine?” Otočila jsem se. Uviděla jsem Andrewa. Usmíval se od ucha k uchu a vesele si to ke mně kráčel. Potlačila jsem narůstající nervozitu.

“Ahoj, Andre. Co ty tu děláš?” Andre je můj spolužák z vejšky. Po absolutoriu odjel pracovat do Chicaga a od té doby jsem ho neviděla. Už to bude nějakých pár let.

“Asi se mi zastýskalo po domově. Tak tu teď bydlím a pracuju jako ajťák pro jednu větší firmu. Proč ty tu jsi tak na dešti?” zeptal se mě a schoval mě pod jeho deštník. Takže jsme se pod ním mačkali oba. Zhluboka jsem se nadechla.

“Chtěla jsem se projít, takže jdu z práce pěšky. Už jsem vlastně skoro doma,” usmála jsem se na něj, “ale někdy mi zavolej a půjdem třeba na kafe a pokecáme. Teď musím běžet, ale ráda tě zase uvidím.”

Zabouchla jsem dveře od bytu a skopla ze sebe podpatky. Vysoukala jsem se z šatů, sundala podprsenku a natáhla na sebe tepláky a tílko. Udělala jsem si čaj a zavrtala jsem se do křesla s knížkou. Měla jsem naplánovaný klidný a pohodový večer. Nemohla jsem se ale soustředit. Měla jsem ho stále v hlavě, i když jsem ho viděla jen jednou a netušila jsem, jestli ho ještě někdy uvidím.

Byl jiný, než ostatní, se kterými jsem kdy chodila. Zároveň jsem ale věděla, že mně na něm něco… přitahuje.  Okouzlil mě jediným pohledem. Chtěla jsem zapomenout, chtěla jsem na něj nemyslet a žít dál svůj život tak, jaký byl. Ale ono to nešlo. Neustále se mi vkrádal do hlavy a já netušila, jak ho vyhnat ven. Zároveň jsem ho znova chtěla vidět.

Nakonec jsem se zvedla a šla si napustit vanu. Alespoň tam dokážu vypnout a nemyslet.  Sedla jsem si do téměř horké vody a pocítila jsem úlevu. Veškeré starosti a vkrádající se myšlenky se rozpustily ve vodě a já si mohla odpočinout.  Strávila jsem tam skoro 2 hodiny.

Klid a teplo se rozléval po celém mém nahém těle a já se usmívala jak blecha. Veškeré myšlenky byly fuč a já jsem alespoň na ty dvě hodiny, byť bez knížky, dosáhla vytouženého relaxu.

A právě díky té pauze od veškerých myšlenek jsem věděla, co mám dělat dál. Ten, koho jsem zahlédla a nemůžu ho dostat z hlavy, se buď mém světě objeví nebo ne. Jediné a to nejlepší co můžu udělat je, nechat to žít vlastním životem. To, co se má stát se stane a ti, kteří v mém životě mají zůstat, v něm zůstanou. Nemůžeme někoho nutit k tomu, aby zůstal v našem životě, pokud v něm zůstat nechce.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s