Každý svého štěstí strůjce

„Lindsey, ať ti to uteče. Já už končím a půjdu si pro kafe, chceš taky něco?“ loučila jsem se s kolegyní, která po mě přebírala směnu na recepci.

„Ne děkuju Carrie, užij si odpoledne!“ mávla na mě. Já už jsem měla hlavu plnou kávy. Tak jsem se na to těšila, po osmi hodinách v práci. Jasně, je to recepce, tam toho moc neděláte, většinou.

Dneska byl zrovna ale šrumec a já jsem se těšila na svojí oblíbenou kavárnu. Naštěstí byla od mé práce kousek, a tak jsem tam byla za chviličku.

Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem tam spoustu lidí. Někteří seděli a povídali si, někteří jen pili kávu, další čekali ve frontě na vytoužený nápoj. Stoupla jsem si do fronty k pokladně. Nedalo mi to a musela jsem přemýšlet nad tím, jak velký kus jsem už ušla. Je to pár let, co se mi změnil život. Změnil se i můj způsob myšlení. A i když to nezačalo zrovna dobře, i když se to stalo díky jedné špatné zkušenosti, jsem za to ráda. Díky tomu jsem zjistila, že svůj život držím pevně v rukou já a nikdo jiný. Ne moje máma, táta, kamarádi. Ne můj přítel. Jedině já.

Za barem stál velmi pohledný barista. Ještě jsem ho tu neviděla. Byl hubený, měl upravené strniště a jiskru v očích. Bylo vidět, že je tu teprve chvíli. A podle všeho byl nastydlý, pšíkal. „Omlouvám se, dobrý den. Co vám mohu nabídnout?“ usmál se na mě.

„Dobrý den, jedno flat white z arabiky, prosím,“ usmála jsem se také. Vyzařovala z něj pozitivní energie a mě to prostě nedalo. „Koukám, že jste nastydlý.“

„Když nejsem tady, tak chodím běhat. Jedno ráno jsem podcenil oblečení. A pak tady ta klimatizace. Znáte to, všechno najednou. Budou to £3,50.“ Podala jsem mu drobné a vzala si účtenku.

I druhý den ráno jsem na něj nemohla přestat myslet. Něco, a netušila jsem co, mě na něm upoutalo. A tak jsem tam chodila častěji. Možná jsem si dávala zbytečné naděje, nebo taky ne. Ale nemohla jsem si pomoct.

Jednou jsem takhle nastupovala do metra – měla jsem volno a šla jsem se podívat po obchodech. Všechno bylo jako vždycky, dokud jsem se nepodívala doleva. Stál tam – sluchátka v uších, v modrým tričku a džínách. Usmála jsem se a zamávala sem na něj. Ten den jsme se zapovídali, až jsem málem přejela svojí výstupní stanici. Zjišťovala jsem, že má rád zvířata, snaží se udržovat ve svém životě klid a harmonii. Moje vnitřní já jásalo, tleskalo a křičelo: „To je on!!“ Nakonec jsme si vyměnili čísla – ne facebookové účty jako to dělají dnes všichni.

***

Když jsem se na to celé podívala zpětně o několik měsíců později, došlo mi, že kdybych se neodvážila, možná by se nic z toho nestalo.  A musela jsem se zasmát.

„Co tě tak rozesmálo, Carrie?“ zeptal se mě Jim. Ano, byl to ten barista, kterého jsem potkala v metru. Opřela jsem se o něj a dala mu pusu.

„Jen jsem přemýšlela nad tím, že kdybych se s tebou tenkrát u baru nezačala bavit, možná bychom nebyli tam, kde jsme teď.“ Objal mě a já se k němu přitulila. Milovala jsem ho a on mě. A kdo ví, kam to bude směřovat dál?

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s