POVÍDKY |Osudová láska 1 – Propojení duší

Je neskutečně těžké být sama na Valentýna. Když pracujete v kavárně, kde se musíte na lidi usmívat a být milá, dovnitř se hrnou samé zamilované páry a vy nemáte nikoho…

„Elizo, pozor!“ ozvalo se vedle ní. Ponořená v myšlenkách si ani neuvědomila, že se jí pálí mlíko. Nadávky z ní vyjely, ani nevěděla jak. Potichu. Nechtěla, aby to slyšeli zákazníci.

„A můžu to rovnou vylejt! Ještě že už ten den končí.“ Poslední hosté se nahrnuli do dveří. Nasadila tedy profesionální úsměv…

„Já teda jdu. Nevadí ti, že dnes zavřeš?“ ujišťovala se kolegyně.

„Jen běž, stejně na večer nemám plány.“ Bylo stále lepší, když se zahrne prací, než doma sedět zavřená s dávkou čokolády a uslzeným obličejem. Dneska žádný brečení! Příští Valentýn už sama nebudu!

Pomalu obsloužila pár před sebou. Kluk a dívka. Drželi se za ruce a stáli těsně u sebe. Asi spolu nebyli dlouho, protože se nepustili ani na chvilku. „Latte a americano? Prosím, dobrou chuť. Přeju krásný večer.“ Mladík své přítelkyni galantně podržel dveře a odešli do noci. Chvíli tam zůstala stát a toužebně se dívala směrem, kterým zmizeli. Představovala si sebe na jejich místě.  S nádherným cizincem po boku. Měl by zelený oči a krásný úsměv. Nosil by hezky zastřižené strniště a v ruce kytaru.

Zatřásla hlavou, aby se probrala. Zamkla vchod a klíče nechala v zámku. Otočila se s tím, že začne uklízet. Zasekla se u barového pultu, který najednou viděla očima zákazníka. Bylo to hezké místo, dobře sladěné.

„Co je to s tebou?“ obořila se sama na sebe. Chtěla rychle popadnout koště. Hrozilo, že to tu jinak bude uklízet do zítřka. A rovnou si tu bude moct ustlat za pultem. Protože tímhle tempem tu stráví celou noc. Na chvilku se však zastavila a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a vydechla. Znovu.  Klid. Všechno je v pohodě…

**

Najednou se jí zamotala hlava. Musela se posadit, aby sebou nešvihla na zem. Hučelo jí v uších a slyšela zvláštní zvuky. „… Jacku … velký vln… surf…“ Byla strašně dezorientovaná. Jako by ani nebyla myšlenkami přítomna. Zčernalo se jí před očima… a najednou byla jinde. Byla někdo jiný. Co se to děje?

Seděla na posteli v hezky zařízeném pokoji, který byl podle všeho klučičí. Vedle nočního stolku bylo opřené surfařské prkno – na několika místech poškrábané, ale podle všeho se o něj majitel dobře staral. Stěny byly natřeny světlejším šedivým odstínem a na okenním parapetu zahlédla pár květináčů. Z okna nebylo kromě světel lamp už vidět absolutně nic. Nad postelí měl namalované rozbouřené moře se západem slunce. „Jasně, zejtra na šestou se tam můžeme sejít. Maj bejt dobrý vlny,“ říkal někdo. Neviděla mu do obličeje, ale nevypadal zle. Měl na sobě šedivé tričko a kraťasy. Byl celkem opálený a zpod rukávu mu vyčuhovalo tetování.

Než se stihla rozkoukat dál, objevila se zpátky v kavárně. S koštětem v ruce. Seděla na barový stoličce. Podle času na hodinkách neuběhla skoro ani minuta. Stále se jí trošku motala hlava, ale nebylo to takové, jako předtím. Rozhodla se ale, že to tu co nejdřív douklidí, aby mohla jít domů. Asi byla unavená a potřebovala se prospat.

Nemohla však usnout. Musela furt přemýšlet. Myšlenky jí vířily hlavou a ačkoli se je snažila odehnat, objevovaly se stále. Ten surfařskej pokoj. Kluk v šedivým tričku. Obraz nad postelí. Viděla to v živých barvách.

Nakonec nějak usnula – ale ne na dlouho. Vstávala totiž do práce. Měla mít ranní v kavárně. Upřímně – těšila se tam. Práce zaměstná hlavu i ruce. Nebude myslet na něco, na co myslet nemá. Období Valentýnu už skončilo. Už žádná srdíčka všude kolem.

**

Ráno proběhlo celkem v klidu – udělala si svojí oblíbenou snídani, osprchovala se. Místo klasického drdolu se rozhodla udělat si culík. Tyto ranní rituály měla ráda. Příjemně se u toho zklidnila. Uprostřed líčení se jednu chvilku přistihla, že kouká skrz. Začaly se jí dělat černé flíčky před očima. Motala se jí hlava a bylo jí špatně od žaludku. Nápadně se to podobalo stavu, který měla včera večer v kavárně. Těsně předtím, než se stala ta podivná věc. Nerozumí tomu. Možná by jí to ani nikdo nevěřil.

Záblesk moře. Vlny se vzdouvaly výš, než by dosáhl průměrný člověk. Přišly jí velmi nebezpečné. Děsivé. Rozbušilo se jí srdce. Zase byla u sebe doma před zrcadlem. Zhluboka se nadechla. To bude dobrý, nic to není. Už je to… Ten kluk. Blonďaté vlasy měl svázané v neupraveném drdolu. Neopren měl svlečený do poloviny těla, a tak zahlédla jeho opálené svalnaté tělo. Konečně mohla spatřit i tetování v celé své kráse. Mezi dvěma čárami, které ohraničovaly celé tetování byly různé trojúhelníky, tečky, čárky. Vůbec jí to nedávalo smysl, ale v celku vypadalo opravdu dobře. Stejně jako ten neznámý cizinec. Nezná ho, ale přitahoval jí. Tak jako nikdy nikdo. Soucítila s ním. Jako by ho znala.

Tajemný cizinec se najednou otočil k ní. Mohl by ji spatřit? Usmál se. Zadívala se do jeho modrých očí. Celou ji pohltily. Nemohla se od nich odtrhnout. Pak ji vyrušil jiný hlas.

„Jacku, kam zíráš? Pojď!“ V dáli uviděla ještě někoho. Jmenovaný se otočil zpátky se zmateným výrazem.

„Už jdu! Přišlo mi, že jsem viděl dívku tak…“ Než to stihl doříct, byla už zpátky ve svém pokoji. Šedivé oči orámované linkami na ní ze zrcadla koukaly trochu vyděšeně. Možná ji viděl. Nebo alespoň zahlédl. Nevěděla, co si o tom má myslet.

Cestu do práce vzala přes park. Jednou tu potkala starší paní, která seděla u kašny a vypadala neskutečně smutně. Posadila se vedle ní a paní na ní začala mluvit. Dozvěděla se, že je na světě sama a nikdo jí nezbyl. Její syn umřel na leukémii, manžel na stáří. Prý si neměla s kým popovídat. A tak se Eliza rozhodla, že za ní občas zajde. Chodila si s ní popovídat, na kafíčko, nebo na procházku do parku. Teď už za ní ale nechodila. Ani ne za dva měsíce stará paní umřela ve spánku. Šťastná. Těšila se na svého manžela a syna, až je uvidí.

Zrovna vycházela z parku, když uviděla zamilovaný pár na lavičce. Drželi se za ruce a dívali se na sebe s takovou láskou, až to nebylo možné. A Eliza nemohla přestat myslet na toho cizince… Jacka. Jeho jasně modré oči, úsměv… Od mala si myslela, že je naprosto průměrná dívka, možná měla trošku menší sebevědomí. To se ale spravilo, jakmile se přestěhovala z jejího rodného rozpršeného Irska. Austrálie se jí zdála nádherná země, kde bylo teplo a zdaleka tu nepršelo tolik. Ze začátku si přišla, že sem nezapadá. Bílá pihatá zrzka, co se hned spálí. Časem se to sice o moc nezlepšilo, ale už jí to tak nepřišlo.

S myšlenkami v oblacích dorazila do kavárny. Jelikož měla ranní směnu, byla tu na pár hodin sama. Vůbec jí to nevadilo, aspoň jí nebude nikdo fušovat do řemesla. Neměla ráda, když se jí tam pletla nějaká kolegyně nebo kolega. Takhle mohla pracovat sama, věděla, co ještě musí udělat a co už má hotové. V klidu si při vytírání a sundávání židlí pobrukovala písničku, kterou ani nevěděla, kde k ní přišla.

Kolem deváté začali do kavárny chodit zákazníci. Vše měla připravené, lesklo se to čistotou a nikde nic nechybělo. S upřímným úsměvem obsluhovala, rozdávala kafe. Bavilo jí to. Jednou by si přála vlastnit svoji kavárnu. S krásným výhledem na moře.

„Dobrý den, potřebovala bych mluvit s vedoucím kavárny.“ Tato otázka ji překvapila. Pozorně se tedy podívala na majitele toho hlasu. Před pultem stála vysoká dívka, která jí přišla velmi zvláštní. Ne divná, ale tak hezky zvláštní. Kéž by na to měla odvahu. Měla dlouhé blonďaté dredy a obě ruce potetované. Celé. Ani jedno místo nepřišlo na zmar. Položila na pult pár pokreslených skic. „Měla bych zájem umístit do této kavárny malby na výstavu.“

„Omlouvám se, ale vedoucí tu teď není. Co kdybyste mi dala své telefonní číslo a jméno? Vše jí předám.“ Skici, které slečna přinesla, byly nádherné. Krásnější nikdy neviděla. Měly duši. Z některých se jí chtělo smát na celé kolo. Bylo v nich tolik emocí.

Po práci ještě musela zaskočit pro zboží, které se pak v kavárně prodávalo. Mířila do čajovny Spirit’ s Dream. Byla to cesta asi na pět minut. Měla to tam ráda – vždycky to tam vonělo velmi příjemně. Nevěděla čím.  Utvářelo to ale takovou atmosféru, do které se velmi ráda a často vracela. Pokaždé, když si byla vyzvednout zásilku pro kavárnu, si tam dala čaj. Místo vlastnila ohromně milá paní. Úsměv z obličeje nesundala snad nikdy, když Eliza čajovnu navštívila. Její hlas hladil po duši a tak nějak uklidňoval.

„Dobrý den Elizo, jako obvykle?“

„Ano prosím.“ Už jí to ani nepřekvapovalo. Když sem přišla poprvé, trochu jí vyděsilo, že jí očekávala. Nějaký záhadným způsobem věděla, že sem přijde.  I přes počáteční udivení sem chodila často. Také díky tomu, že pracovala v kavárně. Na tomto místě ale bylo něco, co jí nutilo se sem vracet.

„Tady máš. Už se to blíží. Čeká na tebe velká láska. Brzy,“ mrkla na ní. Elize se rozbušilo srdce. Jak to mohla vědět? Vždyť jí nic neříkala! Začaly se jí klepat ruce. Uchopila šálek čaje a snažila se i přes to napít a nevylít ani kapičku. To by totiž byla veliká škoda. Nedávala si s čajem na spěch, protože na ní nic moc nečekalo. Vychutnávala si ho.

Seděla tam ještě chvíli potom, co ho dopila. Milovala atmosféru čajovny. Klid, mír, ticho. Nabíjelo jí to energií, kterou vyčerpala při jednání s lidmi v kavárně. Když už byla na obchodu, posbírala všechno, co tu měla. Z kapsy vytáhla sluchátka, která hned zapíchla do telefonu. Zamávala na pozdrav majitelce čajovny, která se na ní vědoucně usmívala. Ve dveřích se Eliza málem srazila s nějakou ženskou. Měla na sobě upnuté šaty a podpatky tak vysoké, že by si na nich zlomila nohu. Nepřehlídla však její černé krátké vlasy. Rovně zastřižené přesně pod hranou čelisti. Divila se, že je to už druhá slečna, která má neobyčejné vlasy. Ona na to ovšem odvahu neměla.

Chtěla vyběhnout, přejít silnici a namířit si to domů. Zahlédla ovšem blonďaté vlasy v rozcuchaném drdolu. Ty vlasy znala. Rozbušilo se jí srdce. Nevěděla, jestli má dělat, jako že ho neviděla. Nebo má ho oslovit? Ale co mu řeknu?

Ani nevěděla, že běží. Přímo utíkala. Hledala ho v davu lidí. Musela ho vidět. Mluvit s ním. Nutně. Potřebovala to. Ale proč?

„H-hej! J-Jacku-u!“ Otočil se. A zíral přímo na ní. Elizu hnala setrvačnost. Nemohla zastavit. Určitě ne dost rychle. On se přibližuje. Nohy jí kmitaly. Snažila se zabrzdit. Letěla na něj. Jedna noha se jí zasekla o druhou. Padala. Zavřela oči. Bála se. Cítila vítr…

Najednou jí objaly pevné ruce. On ji chytil! Přitiskla se k němu. Jakoby automaticky. Cítila, jak jeho tělo ohřívá to její. Možná to tak bylo udělané přírodou schválně. Vzhlédla. Jeho modré oči se dívaly na ní. S úžasem se do nich zahleděla a nevědomky se k němu přitiskla. Přišlo jí to známé. Ani s ním nemluvila, ale jako by ho odněkud už znala.

„Jsi to ty. Tebe znám. Zahlédl jsem tě na pláži…“ Takže ji viděl! Taky měl vidiny. Nejsem v tom sama!

„P-promiň… já… zahlédla jsem tě a …“ Bylo jí trapně. Jak na něj mohla takhle upadnout?! Na druhou stranu to objetí bylo tak příjemné. Dlouho jí nikdo neobjal a tohle potřebovala.

Jemně ji postavil na zem. „Jsi v pořádku? Jak znáš moje jméno?“

Na tuto otázku nevěděla, co mu má říct… že má vidiny a slyšela jeho kamaráda, jak na něj volá? Ve skutečnosti tam ale však nebyla. Mohla by mu říct polovinu pravdy? „Tohle bude asi na dlouhý povídání… nechceš zajít na kafe, čaj?“

Nakonec se usadili v kavárně. Jak znala její kolegyně, celou dobu po nich pokukovaly. Potom ji asi čeká pěkný výslech. Objednala si cappuccino, on to samé. Než se k němu rozeběhla na ulici, byla dost nervózní. Teď už jí to ale opustilo. Byl v ní zvláštní zenový klid. Jako v té čajovně.

„Takže… kde začít? Asi to bude znít dost zvláštně a šíleně… ale prostě mívám vidiny, ve kterých jsi ty. Jako bych vedle tebe stála. První byla včera večer, seděl jsi v pokoji a volal s kamarádem. Druhá byla dnes ráno, kdy jsi mě zahlédl i ty.“

Dívala se mu do očí. Zhluboka se nadechl a napil se kávy, kterou jim mezitím donesli. „No, zní to trošku zvláštně… ale věřím ti, nemáš důvod si vymýšlet. Navíc se mi to stalo také. Zahlédl jsem tě na té pláži, tak jsi tam stála a dívala se přímo na mě. A pak jsi zmizela a já si myslel, že se mi to zdálo.“

Nejistě se zasmála. Napila se cappuccina. Jemně ho převalovala na jazyku, cítila hořkost espressa a jemnost našlehaného mléka. A povídali si dál. Konverzace jim ubíhala, jak cesta rychlíkem. Plynule, bez žádných velkých pauz a trapných tich. S obdivem sledovala jeho tetování, jak nesměle vykukovalo spod rukávu. Všimla si, že si občas rád prohrábne svojí bujnou hřívu. Musela uznat, že vlasů měl opravdu hodně, o dost víc než ona. Taky byl opálený a ona si vedle něj přišla bílá jako stěna.

Najednou se prudce otevřely dveře kavárny. Zvonek nad dveřmi zazvonil, jako by mu za patami hořelo. Rozbušilo se jí srdce a lehce nadskočila. Tělem jí projela husí kůže. Kdo sem může takhle vrazit?!

„Miláčku, tady jsi! Doma jsi měl být před hodinou! Myslela jsem, že jdeš rovnou…“ Hubená blondýnka s nasupeným výrazem si to mířila přímo k nim. Pozorovala Jacka, který vykulil oči, když ji spatřil a narovnal se. Cítila, že je nervózní – ruce si schoval pod stolem. Podle jejího názoru si je mnul. Neustále těkal očima z ní na tu uřícenou blondýnu.

„El… promiň… já musim jít.“ Omluva mu přímo svítila z očí. Opravdu mu to bylo líto. Zdvořile nechal peníze za kávu na stole, sebral se a odešel za ní. Otočila se, aby viděla, co se bude dít.

„A kdo je ta běhna?! To mi vysvětlíš doma! Pojď…“ Přišlo jí, že se dívá na rozlícenou malou čivavu, která se sice bojí i vlastního stínu, ale štěká. Štěká na celé kolo. Jenže tahle fenka byla pěkná mrcha. Jak mi to řekla?! Už se chtěla zvedat, že jí něco řekne, ale pohled Jacka jí zastavil. Přilila by akorát olej do ohně.

Nechápala, jak s ní může žít. Přemýšlela nad tím snad celý večer. On žije s takovou manipulativní ženskou, který je úplně jedno, komu ublíží. Mává s ním, jako s loutkou. Jenže jí bylo jasné, že ať mezi nimi byla jakákoli jiskra, ona jí uhasila. Druhý den v práci ji Kasey stále vrtala hlavou. Věděla, že to nevyřeší. Nemohla si pomoct.

„Elizo, někdo tu pro tebe něco nechal.“ Nejistě přijala předmět, který její kolegyně držela v ruce. Byl to malý přeložený papírek s jejím jménem na vrchu. Trošku se jí klepaly ruce, když ho otevírala.

Omlouvám se za včerejšek. Vynahradím ti to. Chci tě znova vidět a prozkoumat to naše propojení. Jack

Rozbušilo se jí srdce.  To sem musel dát teď! Kde je? Zběsile se rozhlížela po celé kavárně. Dech se jí zrychloval, on však nikde nebyl. Už odešel.

Celý den byla jako na trní. S každý zákazníkem, který vešel, hledala jeho. Samozřejmě, že nepřišel. Ke konci směny už to vzala. Nepřijde. Má tu svojí blondýnu. Cítila, jak její hrudí prostupuje chlad. Smutek. Nevěděla, proč jí to tak zasáhlo. Skoro ho nezná. Bylo jí s ním ale fajn.

„El!“ Rychle se otočila, aby zjistila, kdo to na ní volá. Ten hlas jí byl povědomý. Byla tak ponořená do svých myšlenek, že ho nepoznala.

Na tváří se jí objevil široký úsměv a srdce jí několikrát poskočilo. „Ahoj. Zrovna mi skončila směna, počkáš chviličku?“

Šli se projít k moři. Oba milovali pláž a slaný vzduch, který ti čistí plíce. Cestou se nenápadně chytili za ruku – jako by si to ani neuvědomovali a ony tam sklouzly automaticky. Nebylo na tom nic divného.  Elize přišlo, jako by se s ním znala rok a ne dva dny.

„Promiň. Nečekal jsem, že tam Kasey tak vletí… Doteď jsem si myslel, že ji miluju. To, co je mezi námi, je ale tak silné. Nedokážu se bránit,“ shlédl k ní. Vítr jim rozfoukal vlasy. Byl trošku chladný, tak se k němu přitiskla. To, co říkal, cítila i ona.  „Řeknu Kasey, že se s ní rozcházím. A budeme spolu.“

Doprovodil jí k jejímu bytu.  Chvíli tam tak stáli. Přitiskla se k němu. Nechtěla od něj odejít. Musela. Objala ho jak nejtěsněji mohla. Uběhla celkem dlouhá doba. Nakonec se od něj odtrhla, dala mu letmou pusu a odešla.

Za dveřmi klesla na zem. Srdce jí bušilo a konečně cítila i ty motýlky, o kterých každý mluví. Kousla se do rtu. Nemohla uvěřit tomu, co se dnes stalo. Já mám chlapa. „Já mám chlapa!“

Vzápětí jí ale přišla smska: Elizo, Kasey dělá problémy. Mrzí mě to, ale nebude to s ní tak jednoduchý, Jack.“

Slzy se jí z očí vyřinuly proudem. Chvilku byla téměř nejšťastnější bytost na světě. Uvažovala, jak se to mohlo tak rychle obrátit. To mě snad osud nesnáší, že mi dělá tyhle naschvály?! Přišla si, jak jeden velký chomáč různých emocí. Jako moře, které v jednu chvíli dokázalo být klidné, ale v tu druhou vlny sahaly do tří metrů. Uvažovala, jak by asi teď mluvila, kdyby se toto stalo její kamarádce. V tu chvíli na to přišla.

“Nebul! Jsi dospělá. Ještě jednou si přečti tu smsku a udržuj naději. Neřekl přece, že s tebou končí!” nadávala si polohlasně. Věděla, že to nikdo neuslyší, ale i tak jí to přišlo divný. Nikdy moc netrpěla samomluvou. Toto bylo ale důležitý. Přece se tu nesloží.

Bylo asi osm hodin večer.  Začínalo se stmívat a lampy se rozsvěcely. Spát se jí ještě nechtělo a tak se rozhodla, že si udělá kafe a pustí si film. Příjemný večer je přesně to, co potřebovala. Zatáhla tedy záclony a vytvořila tak přítmí. Rozsvítila světýlka, které měla natažené po celém obývacím pokoji. Uvelebila se s kávou na gauč a přemýšlela, který film si pustí. Komedie. Rozhodně ne žádnej slaďák.

Ačkoli byl film celkem zábavný, musela v nějaké době usnout. Probudila se ráno. Krk měla ztuhlý a záda jí bolela. I přes události včerejšího večera se rozhodla jít do práce se vztyčenou hlavou. “Dopadne to přesně tak, jak má. Vymačkám z každého dne to nejlepší, co můžu,” povzbuzovala se předtím, než odcházela z bytu.

Klidným krokem mířila ke kavárně. Dnes neotvírala, takže přišla až na půl jedenáctou. Byla za to ráda, protože ulice nebyly tolik rušné. Uvnitř kavárny bylo ovšem rušno až moc.

“Která to je?! Kde je ta coura,hm?” Uviděla blondýnu Kasey, která téměř křičela na její kolegyni za kasou. “Řekni mi, která kráva mi odvádí mého medvídka!”

Srdce se jí rozbušilo jako o závod, následováno zrychleným dechem. Nevěděla, co teď. Má za ní dojít, nebo dělat mrtvého brouka? A nepoznala by jí náhodou? Její pohled sjel zpátky na situaci u pokladny. Budu prostě dělat, že jí neznám.

“Slečno, mohla byste se trochu uklidnit? Rušíte nám zákazníky. Tady moje kolegyně vám v této situaci určitě neporadí. Dáte si kávu?” snažila se, aby její hlas zněl co možná nejklidněji. Nevěděla, jestli se jí to povedlo.

Kasey se na ní podívala se zuřivostí v očích. Vůbec nevypadala hezky. Blonďaté vlasy měla v culíku, který by mohl být náhrada za drahý lifting. Sytě růžovou rtěnku doplňovaly výrazné stíny ve stejné barvě. Eliza měla pocit, že z té přemíry růžové bude mít brzy cukrovku. “Nejsi náhodou ta, která… Ano! To jsi ty! Jak si dovoluješ…! Jen počkej! Uvidíš!”

V jednu chvíli na ní skoro ječela a v druhé už se Eliza natahovala. Rozpřáhla se. Ozvala se rána. V tu chvíli, jak ruka dopadla na Kaseyinu tvář, se jí rozhořela dlaň. Nestíhala pozorovat udivenou blondýnu, která nevěřila svým očím. Začala třást rukou v naději, že vytřese tu strašnou bolest. “Do prdele to bolí!”

Podívala se na dívku před sebou. Její obličej nabyl ještě růžovějšího odstínu, než její makeup. Z očí by jí mohly lítat blesky. Levou rukou si držela tvář. Pak dupla nohou, odfrkla si a odkráčela. Nezapomněla za sebou praštit dveřmi.

“Elizo! Nemůžu uvěřit, žes jí fakt praštila!” přihnala se k ní kolegyně. Ona jí ale nevnímala, rychle strčila bolavou dlaň pod studenou vodu. Měla takový pocit, že si tím sice ulevila, ale také vypustila rozzuřenou saň. A ta se bude mstít.

Celý den se nezastavila. Ani se nedivila, když byl najednou večer a měla zavírat kavárnu. Zrovna vytírala za pultem, když uslyšela zvonek u dveří. Někdo vešel dovnitř.

“Máme zavřeno, nevidíte?!” obořila se na příchozího. Ani se neotočila a dál se věnovala vytírání. Po směně byla unavená a těšila se domů. On ale neodcházel. Otočila se na něj. “Tak jste…” Větu ani nedokončila, protože jí došlo, kdo tam stojí. Ty blonďaté vlasy by poznala kdekoliv.

“Promiň že jsem sem tak vtrhnul… ale musel jsem tě vidět. Kasey mi zakázala se s tebou vídat.” Jemně ji pohladil po tváři.  Slzy se jí vyhrnuly na tvář. Nemohla si pomoct a pevně ho objala.

“Já bych si strašně přála, abychom mohli být spolu. Bez nějaké Kasey,” vzhlédla. Jack se k ní skláněl a vlasy mu padaly do obličeje. Políbil ji.

“Já vím, že je to těžké a s Kasey není jednoduché vyjít. Ale já chci být s tebou a společně ty překážky překonáme. Zase se uvidíme,” řekl a odešel.

Ještě doma před spaním vzpomínala na tu chvilku. Snažila se jí vrýt do své paměti, aby na to mohla myslet, když jí bude nejhůř. Hřejivý pocit lásky se jí linul od srdce do celého těla. Usmívala se. Věděla, že jí dneska zlé sny trápit nebudou.

Uslyšela cinknutí telefonu. Kdo to v tuhle hodinu píše? Jakmile vzala telefon do ruky a podívala se na displej, věděla, že se mýlila. Ošklivé sny jí začaly trápit už teď.

Milá couro, méďa je MŮJ. Nikdy ho mít nebudeš, to si pamatuj. Zničím tě. Vím, kdo jsi, Elizo O’Malleyová. On miluje mě.

Rychle odložila telefon na noční stolek a zavřela oči. Doufala, že se probudí z této noční můry. Bude doma, se svou láskou po boku. Kasey nebude existovat. Nefungovalo to.

Zvědavost ji přemohla. Otevřela znova tu děsivou zprávu, kterou se proklikla až na její účet. Očima projela údaje, které tam o sobě měla napsané. Samozřejmě to vyznělo tak, že je nejlepší a nejkrásnější. Dostala se až na fotografie. Byla tam i jedna z dneška. Když ji uviděla, přejel ji mráz po zádech.  Uviděla Kasey s Jackem ve velmi vášnivé situaci. Nemohla se na to ani dívat. Došlo jí, že asi nikdy spolu nebudou. Třeba jí lže.

Ani nevěděla, proč projíždí i její ostatní fotky. Na každé vypadali šťastně a zamilovaně. Asi spolu nemají být. Na displej spadla kapka. Další. Setřela si slzy z tváře. Ani jí nedošlo, že brečela. Položila tedy telefon na noční stolek a šla spát. Ráno moudřejší večera.

Druhý den nemusela do práce. Cítila se prázdná, jak tělo bez duše. Oblékla si obyčejné džíny a mikinu a vyrazila ven. Snídani se jí dělat nechtělo a rozhodla se, že si skočí do čajovny. Dá si tam něco dobrého. Třeba jí to zlepší den.

Když vešla, nejistě se usmála na majitelku, která stála za pultíkem plném čajů, svíček, minerálních kamenů a vykuřovadel. Na stěně za pultem visel lapač snů. Ucítila nějakou kořeněnou vůni, která jí příjemně uklidňovala. Objednala si zelený čaj a avokádový chléb. Usadila se do rohu.

Ani si nepustila hudbu ze sluchátek. Jen koukala ven na ulici. Lidé proudili sem a tam. Otupěle je pozorovala. “Nic není tak zlé, jak to vypadá,” postarší majitelka čajovny se usadila na židli vedle ní.  Eliza se na ní ani nepodívala, jen se dál dívala před sebe. Vzdala to. Nemá cenu to zkoušet. “Tvá velká láska tu brzo bude. Možná jsi ji už ve svém životě našla. Máte tam ale překážky, které sice vypadají nepřekonatelně, ale nejsou. Někdy věci prostě ve skutečnosti nejsou tak, jak se jeví.”

Tato slova ji zaujala. Nevěřícně vzhlédla. Ucítila je v srdci a ve své duši. Přestala nezaujatě sledovat dění před čajovnou a začala spřádat plán. On jí chce, ona jeho taky. Nějaká Kasey jim přece nepřekazí krásnou budoucnost! Poděkovala za čaj a snídani. S chutí se do toho pustila. Něco se v ní probudilo. Naděje, schovaná v hloubi její duše. Hlad po lásce a pochopení. Plná kuráže a víry vyrazila do ulic města. Už věděla, co udělá.

Jakmile vešla na pláž, uviděla ho. Stál na místě, kde končily vlny. Máčel si bosé nohy a pozoroval horizont. “Jacku!” zamávala na něj.

“Elizo, co tady děláš? Jak jsi věděla, že tu jsem?” zmateně se na ní podíval. Jeho ruka mu automaticky sjela k její a spojily se. Jako by to dělali celý život.

“Víš, přemýšlela jsem. A musíme něco udělat! Kasey nám takhle akorát bude ničit to, co mezi sebou máme. Je to jen malá překážka. Nemiluješ ji, že ne? Tak s tím pojďme něco udělat!”

Zamyšleně si prohrábl vlasy a zahleděl se na bouřící moře. “Nechci jí ublížit, i když je taková. Ale asi máš pravdu.” Ruku v ruce s ním šla k němu domů. Věděla, co je čeká. Nebála se. Teď už ne.

Před vchodem do činžáku se zastavili. Jack se otočil k ní. Už chtěl něco říct, ale v tu chvíli ho zastavila. “Jen běž. Věřím, že to zvládneš,” pobídla ho. “Počkám v kavárně.” Ještě se dívala, jak vchází dovnitř. Pak se pomalu otočila a šla tam, kam jí nohy táhly. Do druhého domova.

Akorát dopíjela latte, když v tu chvíli vešel dovnitř. Na tváři se mu objevil široký úsměv, když ji uviděl. Téměř k ní doběhl. Objal ji. Přitiskl ji k sobě tak silně, až to zabolelo. “Už nám nic nebrání! Můžeme být spolu! Elizo moje!”

“Co se stalo?”

“Přišel jsem do bytu a ona tam seděla v obýváku a volala s nějakou kámoškou. Tak jsem za ní zašel a ten hovor jí típnul. Dívala se na mě, jak kdybych spadnul z višně. Pak jsem jí řekl, že sebou nenechám manipulovat a už vůbec ne od ní. Chtěla něco namítat, tak jsem jí řekl, že se s ní rozcházím a ať se do půl hodiny sbalí. Pak na mě začala křičet. Lítaly různý věci, jako že bez ní nejsem nic a že ona je to nejlepší, co mě potkalo. Neposlouchal jsem ji. Odešel jsem.”

Nemohla si pomoct, ale začala se smát. Podívala se na Jacka. Teď už věděla, že mají budoucnost. Krásnou a dlouhou.  Položila mu ruku na tvář. “Ani nevíš, jak jsem vděčná, že jsi přišel do mého života. Nevím, co nás čeká, ale my to zvládneme.”

***

Vidíte ty dva? Zamilovaní. Právě zjistili, že jejich láska může kvést. Určitě vás zajímá, jakou úlohu v tom hraji já. Víte, jsem takový průvodce. Můj čajový krámek navštěvuje spousta zbloudilých duší. Já jim jen ukazuji směr. Tu je popostrčím sem, a tu zase támhle.

Eliza ke mě chodí už nějakou dobu. Vždy jsem pro ni měla slabost, protože sem trošku nezapadá. Na rozdíl od ostatních opálených Australanů je bílá jako stěna. Moje tarotové karty předpověděly, že sem přijde někdo jiný. Ztracený. Věděla jsem, že to je ona hned, jak poprvé otevřela dveře.

A já se v tu chvíli rozhodla, že jí pomůžu. Pomůžu jí najít směr za tím, kdo k ní patří. Ona a Jack jsou duševní dvojčata. Také se jím říká dvojplamen. Jsou dvěma odlomky jedné duše. Patří k sobě a oni to cítili od první chvíle. Jsou navzájem propojení.

Pro někoho jsem jen stará bába, která vede čajovnu. Někdo mě vidí jako blázna. A upřímně, ti můžou jít víte kam. Mě zajímají ti ostatní. A o dvou z toho mála byl tento příběh.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s