POVÍDKY | Osudová láska 2 – Osudový zákazník

Kreslení ji bavilo od malička. K malování obrazů se dostala až později. Nikdy by nevěřila, že se tím bude i živit. Netvoří obyčejné portréty. Její malby mají duši. Je to něco, co utváří osobnost konkrétního zákazníka.

Poslední obraz dne je hotový. Oddechla si. Dnes toho bylo hodně. Byla ráda, že může jít domů. Ne, že by to měla daleko. Stačilo zamknout studio a vyjít schody do privátních prostor. Byla naprosto vyčerpaná. Zvládla jen sprchu a padla do postele.

Druhý den měla v plánu zajít se skicami do kavárny. Chtěla je tam umístit na výstavu. Tato myšlenka jí v hlavě levitovala už delší dobu, jenže se do toho doteď nepustila. Zbývalo jí jen najít pár vhodných kreseb.

Nakonec jich vybrala pět. Na dveře studia přilepila cedulku Přijdu hned. Během minutky dorazila na místo. Za kasou uviděla světlou zrzku. Vesele se usmívala a rozjasňovala tím okolí. Dnes ale měla smůlu – vedoucí tu nebyla.

Zpátky do studia šla pomalým tempem. Mrzelo ji, že když už se k tomu konečně odhodlala, tak to nevyšlo. S tímto však nic udělat nemohla. Aspoň tam nechala svůj kontakt. Kresby, které nesla v ruce, se neustále smekaly. U vchodu do studia málem letěly na zem. V tu chvíli si všimla lístečku, který jí někdo podstrčil pod dveřmi. Co na něm bude napsané věděla ještě předtím, než ho sebrala. Někdo chce odkoupit její studio. Právě přišla další cenová nabídka.

Povzdechla si. Papírek odložila s nezájmem na stůl. Odepíšu později. Kresby uklidila zpátky na místo. Nemohla ten vzkaz pustit z hlavy. Tato konverzace podobná ping pongovému zápasu probíhala již řadu měsíců. Upřímně toho měla už po krk. Neustále odmítala. Nepolevoval. Seděla na stoličce s hlavou v dlaních. Delší dobu se necítila sama sebou. Z části za to mohly ty zprávy.

Zvonek. Někdo vešel dovnitř. Zákazník byl muž. Líbil se jí. Až moc. Měl čokoládové oči a krásný úsměv.

„Sedněte si támhle na stoličku, prosím.“

Snažila se vše připravit rychle. Věci ale byly proti ní. Štětce vypadávaly z rukou a vodu asi třikrát omylem vylila. V hlavě si neustále přehrávala vzkazy za poslední dobu a snažila se přijít na způsob, jak toho zájemce odradit. Marně. Nic ji nenapadalo.

Potřebné pomůcky si opatrně rozložila před plátnem. Přeměřila si pohledem model a začala si načrtávat rysy. Ponořila se do jakéhosi módu. Nevnímala čas. Uběhla chvilka a štětec se válel na zemi. Zase. Nezajímalo ji to.

Občas se přistihla, že na něho zírá podezřele dlouho. Jeho oči ji přitahovaly jako světlo můru. Další chvilku se zaobírala lístečky. Doteď nevěděla, kdo je posílá. Nikdy nikoho nepřistihla. Její mysl jako by přeskakovala z jednoho tématu na druhý. Byla roztržitá.

„Jste v pořádku?“ Náhlý zvuk v jinak tiché místnosti ji vytrhl z přemýšlení. Leknutím upustila štětec. Znova.

„A-Ano… jen toho mám v poslední době moc. Tím vás přeci nebudu zatěžovat.“ Trochu si možná přála, aby s ní ten cizinec nesouhlasil. Potřebovala se někomu svěřit.

„Mně to říct můžete. Jsem jedno ucho.“ Jeho přívětivý úsměv ji zahřál u srdce. A tak mu to řekla. Vyletělo to z ní tak rychle, jako když se objeví letní bouřka. Cítila však úlevu. Obrovskou. On jen seděl a poslouchal. Ze srdce s velkou ránou spadla část kamene, která ji tížila. Díky tomu lépe kreslila. Byla lehčí a její mysl nebyla tak rozjitřená. Cítila se jako pírko.

Ruka se štětcem běhala po plátně. Kromě jeho podobizny tam umisťovala i spoustu dalších věcí. Zdály se náhodné. Její emoční výlev probudil příjemnou konverzaci. Ptala se ho na jeho oblíbenou barvu nebo zvíře, jakého má koníčka, nebo oblíbenou vzpomínku. Zařadila tam vše co ho podle ní utvářelo.

Utekla další hodina a měla hotovo. Poprvé spatřila své dílo jako celek. Nádhera. Musela se usmát. Při tvoření nikdy nevěděla, jak bude výsledek vypadat. Bylo to vždy příjemné překvapení.

„Tady máte hotový obraz. Požádám vás o 70 dolarů.“

Mladík se podíval na hotové plátno. Vypadal užasle. „Teda… to je… Děkuju! Snad vyřešíte to s tím prodejem,“ mrkl na ni a podal jí 100dolarovou bankovku. „Drobné si nechte.“

Udiveně si schovala peníze. Takový dýško?! Třicet! Dolarů! Jelikož skončila otevírací doba studia těsně před dokončením, pomalu zatáhla závěsy a zamkla. Vyběhla do bytu a mlčky si udělala večeři.

Nemohla uvěřit, že mu to všechno vykecala. Všechno! Styděla se. Strašně. Zároveň se jí tím ulevilo. Nechápala to. Neznala ho přece! Viděla toho muže poprvé.

Jakmile skončila druhý den v práci, zamířila do čajovny. Vlastnila ji její teta. Měla ty nejlepší rady. Miu přivítala s hřejivým úsměvem na tváři. Jemně ji políbila nejdřív na jednu a pak na druhou stranu.

„Drahoušku! Dlouho ses tu neukázala. Asi nejdeš jen na čaj, viď?“

„Je to na mě tak poznat?“

„Tváříš se ustaraně. Co tě trápí?“

Řekla jí všechno. O tom, kdy uviděla první vzkaz na zemi pod dveřmi, až k předchozímu dni. Bylo jí trapně jen co na to pomyslela. Povídání o starostech se brzy proměnilo v příjemný pokec. Čas v čajovně uběhl jako voda. Stmívalo se.          Raději se rozloučila a šla domů.

Noc nebyla tak příjemná, jako čas strávený s tetou. Neustále se převalovala. Ačkoli si ulevila od trápení, nemohla vůbec usnout. Všechno, co její mysl tížilo, si promítla do snů. Nevědomky. Vzbudila se zpocená a vyděšená. Musela se asi zbláznit. Její mozek totiž vše překroutil.

V sobotu zašla do klubu na vystoupení stand up komiků. Jako mladší na něm byla a počítala to mezi jedno z nejlepších vystoupení. Posadila se do první řady. Chtěla vidět na účinkující bez toho, aniž by jí někdo překážel.

U servírky si objednala Aperol Spritz. Z počátku jí dělalo problém pustit všechno z hlavy. Vystoupení ji nakonec pohltilo. Netrvalo dlouho a břicho ji bolelo od smíchu.

Moderátor uvedl na pódium posledního vystupujícího. Jmenoval se Sam Finch. Zvláštní jméno. Něco mi to říká. Dav začal tleskat a vešel hnědovlasý mladík. Mia by ho poznala kdekoliv.

Přejel očima diváky. Zastavil se na ní. Tvářila se, že ho nevnímá. Nejradši by se propadla do židle. Takový trapas, poznal ji! Určitě si bude myslet, že ho sledovala. Dívala se, jak srší vtipy. Jeho oči zářily štěstím, jako by ho to nabíjelo. Pravděpodobně se taky neskutečně bavil. Nemohla se od něj odtrhnout. Ve chvílích, kdy se usmál, jí poskočilo srdce. Sledovala každý jeho pohyb. Byla jako očarovaná.

Pak jí došlo, co vlastně dělá! Přece se tady nebude culit nad nějakým chlápkem! Rychle do sebe kopla zbytek pití, sebrala se a utekla. Nejlépe nepozorovaně.

„Mio, počkej!“

Zanadávala si, ale otočila se. Běžel za ní. Už byla skoro venku!

„Proč odcházíš?“ Vypadal zmateně. Jako by se nevyznal sám v sobě.

„Já… už musím.“ Nestála o nějakou krátkou známost, nebo jakoukoli jinou. I přes to ji to trošku mrzelo. Snažila se to však pohřbít co nejhlouběji.

„Vím, že se moc neznáme, ale nechtěla bys… zajít někam na rande? Za chvíli budu končit.“

„Díky, nemám zájem.“

O pár dní později měla další cestu do kavárny na schůzku s majitelkou. Měly domlouvat Miinu výstavu. Objednala si americano. Nemusela dlouho čekat. Dohodly se, že další podrobnosti dořeší na schůzce v příštím týdnu. Mia se rozhodla ještě chvíli posedět. Měla ráda kavárenský ruch a chtěla tam načerpat inspiraci pro svoji tvorbu.

Vzala si notes na poznámky a začala si jen tak čmárat. Někdo vešel. Nejdřív ani nechtěla zvedat hlavu, ale něco ji přimělo. Sam. To snad není možný! Jako vážně?! Naštěstí si jí nevšiml. Měl na sobě košili s vyhrnutými rukávy, která mu náramně slušela. V pravé ruce držel zápisník s tužkou. Normálně by to jen přejela pohledem. Dnes se na ten zápisník kdo ví proč zaměřila. Upoutaly ji některé znaky v písmu. Byly povědomé. Text nedokázala úplně přečíst a upřímně jí bylo jedno, co tam je.

I po příchodu domů je nedokázala pustit z hlavy. Vrtaly v její mysli. Nemohla usnout. Jen se otáčela v posteli ze strany na stranu. Kde jsem to jen viděla? V tu chvíli jí to napadlo. Ty vzkazy! Na nic nečekala a rozeběhla se dolů do studia. Na stolku tam měla na hromádce všechny, které jí kdy přišly. Pro jistotu. Prohlédla jeden. Druhý. Třetí. Pátý. Bylo to na všech. Způsob, jakým psal některá písmena. Sklon.

Padla zpátky do postele. Zadržovala slzy. To on jí to posílal. Jak jen mohl?! Vetřel se mi do srdce a přitom… Teď už slzám nebránila. Polštář byl po chvíli celý promočený. Ani ho neznala. Uvažovala nad tím, jak se mu to za tak krátkou dobu povedlo. Dostal se jí pod kůži. Nenápadně. Potají. Možná ji chtěl přimět k tomu, aby mu to prodala.

Ani si nevšimla, že usnula. Pravděpodobně se ubrečela ke spánku. Oči měla ještě ráno lehce oteklé a zarudlé. Hlava ji bolela. Po snídani si řekla, že tu neuškodí trochu uklidit. Nepamatovala si, kdy tu naposled pořádně vyčistila.

Začala v bytě a chtěla pokračovat až do studia. Vyklidila každý povrch, poličku nebo šuplík. Setřela prach a vyházela věci, které neviděla několik měsíců. Pak pokračovala i o patro níž. Úklid zaměstnal ruce i mysl. Nemyslela tolik na to, co se včera stalo.

Lidi, kteří procházeli po ulici nevnímala. Proč taky. Nezajímala se o to, kam jdou. Měla svoje věci na práci a okna byla zatažená. V jednu chvíli se jí zdálo, že někdo stepuje před vchodem. Nechala to být, protože ten člověk asi jen zkoumal otevírací dobu.

Pak zaslechla klepání. Nejdřív potichu. Myslela si, že se jí to zdálo. Po chvíli zesílilo. Možná ten člověk sesbíral odvahu. Má zavřeno, tak nemá co klepat. Stále ji neopouštěl pocit, že by se měla otočit a otevřít. Rozhodla se.

Sam. Musel čekat venku už pěkně dlouho. Nechtěla ho ani vidět. Nikdy. Co mu bylo do ní. Byla pro něj jen obchod, i když se moc neznali. I tak jí přišlo, že se trochu sblížili ten den, co ho malovala.

Byl vytrvalý. Neodcházel.

„Mio! Vím, že tam jsi. Prosím!“

Ignorovala ho. Měla to aspoň v plánu, jenže jeho neustálé klepání ji rušilo.  A nevypadal, že plánuje v nejbližší době přestat. Začínal ji štvát. Kdo si myslí, že je? Fakt, že mu strašně moc chci otevřít neznamená, že to udělám!

Pohár trpělivosti přetekl asi po pěti minutách. Nasupeně odemkla. Dál ho nepouštěla.

„Co chceš?“

„Tak jsem si říkal, jestli jsi nezvážila moji nabídku. Zašla bys se mnou na rande?“

Měl vytrvalost, to musela přiznat. Jenže to Miu nezajímalo. Spustila. Mezi dveřmi mu vyčetla všechno. Vzkazy. To, že zradil její důvěru, i když ho furt odmítala. Jak byla rozlícená, omylem mu prozradila i to, že se jí děsně líbí a že se bojí někomu věřit. Poslouchal. Zprvu se tvářil nechápavě, pak jen přikyvoval. Usmíval se. To ji vytáčelo ještě více.

Místo odpovědi ji políbil. Vzpouzela se. Skoro ho v jednu chvilku kousla. Pak povolila a roztála. Omotala mu ruce kolem krku.

„Máš pravdu,“ přiznal se, „byl jsem to já. Plnil jsem jen příkazy mého otce. Když jsem tě pak poznal v tom studiu… Snažil jsem se tomu bránit. Vzdávám to.“

Dívala se mu do očí a nemohla se odtrhnout. Ztrácela se v nich. V tu chvíli její jedna část na nabídku schůzky křičela ano!. Strašně moc po tom toužila. Její druhá část ale věděla, co vše provedl. Lhal. Požádala ho o čas na rozmyšlenou. Možná přesně v to doufal. Neodmítla. Při odchodu jí podal svou vizitku, aby se s ním mohla spojit.

Místo toho, aby dokončila cídění studia, seděla na stoličce a žmoulala kartičku v ruce. Byla rozpolcená. Rozhodnutí jí trvalo téměř den a půl. Chtěla si být jistá. Bála se chyby. Ublížení. Další by nesnesla.

Zavolala mu kolem oběda. Pravděpodobně celou dobu na její telefon čekal. Vzal ho téměř okamžitě. Jejich schůzka i přes neshody dopadla lépe, než čekali. Oba se skvěle bavili. Mie se zdálo, že ho zná strašně dlouho, ne jenom týden. Jako by pro sebe byli určení. Takové dvě polovičky jedné duše. Duševní dvojčata.

Samův otec se prý rozhodl s nakoupenými pozemky naložit jinak. Nechal se přesvědčit. Většinu plánuje zrekonstruovat. Z části vytvoří výstavní galerii přístupnou pro všechny.

„Co říkáš na to, že bys tam umístila své portréty?“

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s