POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 1

Probudila ji zima. Noci byly chladné a tenká deka vůbec nehřála. Někdo asi zase zapomněl přiložit. Kamna se nacházela na druhé straně obrovského pokoje. Vypadal celkem honosně. Dříve se tu pravděpodobně konaly plesy a bujaré večírky… Tyto doby už jsou ale dávno pryč.

Zdi byly zdobeny složitými ornamenty a u oken musely dříve být těžké závěsy. Dřevěná podlaha byla v minulosti jistě krásná, ale dnes je už ošoupaná a zašlá věkem. Některé prkna byla rozvrzaná, a tak musela dávat pozor, kam šlape. Nechtěla všechny vzbudit. Na zdech se podepsala lehká špína a vlhkost, která v rozích tvořila plíseň.

Docupitala až ke kamnům. Spálené dřevo doutnalo a malinko žhnulo, plamínek tam už nebyl vidět. Když se jí povedlo oheň znovu zapálit, vstala a rozhlédla se po místnosti. Byly tu rozmístěné desítky postelí a paland, na kterých potichu oddechovaly děti. Menší po nocích občas plakaly. Některé se k ní naučily chodit pro radu, nebo jen něco ukázat. Byla tu už nejstarší a budila u nich respekt.

Sluneční svit ještě nezahlédla, ale tma se nezdála tak temná. Možná si mohla jít ještě lehnout, ale takhle nad ránem už nebyla schopna usnout. Místo toho se šla projít po tomto starém sídle. I přes to, že tu znala každé prkno a každý roh, ráda to tu prozkoumávala, když se nikdo nedíval. Doufala totiž, že tu najde něco, co jí prozradí tajemství toho znamení, co má vzadu na krku. Sestry jej tak bedlivě střeží. I když se to týká jí samé.

Věděla o sobě to, že ji sestry sv. Vavřince našly na prahu kláštera. Byla zabalená v košíku. Jak neobvyklé. Nikdo ji neřekl, proč vypadá jinak než ostatní. Přišlo jí, jako by na ni někdo vylil bílou barvu a její pokožka i vlasy to vstřebaly. Vlasy jí svítily v jakoukoli denní či noční dobu. Nikdy se neopálila. A každé oko měla jiné – jedno modré, jedno hnědé. Nezapadala. A tak si vymyslela plán. Nedomyšlený a rozhodně ji mohl dostat do velkých problémů. Nezajímalo ji to. Měla tu být poslední rok a pak byla na všechno sama. Neměla, co ztratit. Chtěl ukrást klíč od Knihovny, kam měli sirotci přístup zakázaný. V této části sídla nikdy nebyla. A trest za to, když tam někoho nachytaly. Bála se. Něco tam být přece musí! Byl tu ale háček – klíč musela ukrást Matce představené z kanceláře tak, aby nezjistila, že chybí moc brzy.

„Dnes večer.“

Přes den se musela tvářit tak, jako by se nic nedělo. Před snídaní ji čekala služba v kuchyni a mytí nádobí. Tuto činnost moc nemusela, ale ráda sestrám pomohla. Poté měla hodinu historie a přírodních věd. Nechápala, k čemu jí tyto informace budou. Vždy ji bavila výuka o zvířatech a vše okolo. Nikdy je však neviděla. Zmizela beze stopy. Zvířata však byla její vášní a chtěla o nich vědět vše, co se dalo. Své volné večery trávila samostudiem. Tajně doufala, že se jednou zvířata vrátí. To už ale nebylo možné…

Kolem oběda zase pomáhala v kuchyni a jídelně. Pár dětí k ní přišlo ve chvíli, kdy prostírala stoly. Malá Nimelia se k ní stydlivě přiblížila.

„Arielle?“ zašeptala.

„Ano Nim? Copak se děje?“ Na chvíli ustala v práci a sklonila se k malé holčičce. Všimla si slz, které Nimelii tekly po tvářích, a její nosík by akutně potřeboval kapesník. Nebyla tu dlouho a ze začátku se velmi styděla. Většinou posedávala sama někde v koutě. Arielle se snažila jí pomoci se osmělit mezi dětmi a najít si kamarády. V poslední době se začala bavit s o rok starší Rory.

„No… víš…“ začala a vrhla se k ní, aby ji objala. Rozplakala se.

Arielle vzala papírový ubrousek a otřela holčičce nos. „Tumáš, vysmrkej se a utři si ty slzy. Cokoliv se mezi vámi stalo, věřím, že si o tom stačí jen promluvit, hm?“

Pokračovala v práci, když za sebou někoho ucítila. Otočila se. Erix, desetiletý chlapec. Většinou se jí rád chlubil se svými výtvory. Rád kreslil a Arielle si myslela, že z něj později něco určitě bude. Prohlédla si jeho nejnovější kresbu.

„To je hotové umělecké dílo! Co kdybys to šel ukázat ještě sestře Aspasii?“

Menší děti po obědě šly spát a ty větší vzala na klášterní „zahradu“… Nebo aspoň to, co na ní zbylo.

Před několika stovkami let schvátila svět Velká válka. Svět zlomený virem se obrátil proti sobě. Jeden stát osočoval druhý. Hrozba byla tak veliká, že se lidé uchýlili do veřejných útočišť, kde ještě něco zbylo. Všichni se tam bohužel nevešli. Spousta jich zemřela. Města zůstala opuštěná. Chátrala. Zeleň nahradily písečné duny a kostry moderní civilizace. Klášter se nacházel v jednom z hlavních a největších útočištích Západního kontinentu. Pěstovali zde ovoce a zeleninu. Bez toho by lidé neměli nic, co strčit do úst. Peníze dávno ztratily význam. Byly to jen bezcenné papíry, vhodně akorát na zátop v kamnech. Největší cenu měly nálezy z dob minulých, které ustály zub času.

Po večeři zahájila Arielle přípravy. Věděla, kde klíč ke Knihovně leží. Kancelář nikdo v noci nehlídal. Největší problém byl uniknout nepozorovaně z ložnice. Měla dost zvědavých očí, které ji mohly jednoduše nahlásit sestrám. Chodby taky nebyly prázdné, hlídaly je jeptišky, které měly noční službu.

Nejdříve počkala, až všichni usnou. Z polštáře pak vytvořila lehkou siluetu a pomalu se kradla ke dveřím na chodbu. Snažila se našlapovat jako myška, ale jejím očím chvíli trvalo, než se přizpůsobily tmě. Málem zakopla o něčí botu, která zůstala mezi postelemi. Jakmile se dostala ven ze sálu, oslepilo ji slabé světlo. Na zdech visely lampy, které ozařovaly koridor pro sestry, které měly noční. Na jednu stranu byla ráda, že vidí na cestu. Jenže taky ona byla vidět. A to jí moc nevyhovovalo. Vykoukla zpoza rohu. Měla štěstí. Jeptiška, která měla službu, akorát zašla za roh na druhé straně, než potřebovala. Mohla tak nepozorovaně odejít. Skrčila se a vyběhla podél zdi směrem ke kanceláři. Myšlenka, že ji mohou hned odhalit, ji zrychlovala tep. Krást od Matky představené!

Když došla ke dveřím kanceláře, bylo zamčeno. S tím nepočítala. „Sakra!“ ulevila si potichu. Doufala, že budou otevřené. Proč jí ale nedošlo, že budou kancelář na noc zamykat?! Asi to budu muset zkusit znova, ale za bílého dne. Najednou uslyšela kroky. Přibližovaly se rychle a neměla čas zaběhnout zpátky do sálu. Proto se schovala za nejbližší skříňku. Ideální úkryt to nebyl. Kdyby se příchozí sestra otočila, mohla ji snadno spatřit. Žmoulala si roh mikiny v rukou. Snažila se nepřemýšlet nad tím, v jakém je průšvihu. Dech se jí zrychloval. Už byla velmi blízko. Za chvilku ji uvidí… Ona však nešla po chodbě, ale mířila rovnou k jejímu cíli! Uviděla záblesk klíče.

Arielle sebrala malý kamínek a hodila ho na druhou stranu chodby. Povedlo se. Sestra se otočila za zvukem a ona tak mohla proklouznout pootevřenými dveřmi. Nečekala a rychlostí blesku se jimi protáhla do kanceláře. Očima přehlédla tmavou místnost osvětlenou pouze lampami z chodby. Hledala klíč. Nikde ho neviděla. On tu snad není! Neměla čas. Připlížila se k pracovnímu stolu s tím, že prohledá šuplíky. Klepající ruce ale nebyla tak šikovné, a tak doufala, že nic neupustí. Ona mě uvidí. Bude zle. Jeptiška vcházela do kanceláře. Mířila k místu, kde se krčila Arielle. Na poslední chvíli otevřela poslední šuplík. Prohrábla stoh papírů. Ztrácela naději. Zahlédla něco kovového. Klíč! Popadla ho.

Pohledem vyhledala jeptišku. Docházel jí čas! Plížila se podél místnosti ke dveřím. Naštěstí zůstaly otevřené. Stálo ji všechny síly, aby klíč v jejích rukou nevyklouzl nebo svým úprkem něco neshodila. V jednu chvíli si myslela, že ji sestra uviděla. Periferním viděním kontrolovala, jestli se stále přehrabuje v nějaké kartotéce. Neváhala a vyběhla ze dveří. Ukryla se na stejném místě, jako předtím. Oproti tmavé kanceláři si přišla moc na očích. Byla sice v menším stínu, který vytvářela skříň. Klíč si schovala do zapínací kapsy u mikiny a s knedlíkem v krku se vydala ke Knihovně.

V této části budovy neviděla ani na špičku nosu. Zpomalila. Tento druh tmy jí nebyl vůbec příjemný. Nevěděla, co je před ní a nerada by do něčeho narazila. Nikdo nepředpokládal, že sem někdo půjde v noci. Byla tu jen Knihovna a nějaké dveře, které nevěděla, kam vedou. Každou chvíli čekala na pravé straně dveře. Nikde nikdo. Téměř jí spadl kámen ze srdce. Tak troch nevěřila, že se dostane takhle daleko. Snažila se nemyslet na to, kdyby někdo objevil chybějící klíč. Opravdu si oddechne až ve chvíli, kdy bude zpátky v posteli. Nebyla ani v polovině. Stále jej musí vrátit.

Rukou šátrala po stěně. Po pár krocích vystřídal hrubý povrch omítky širší hladký. To bylo ono. Narazila na dveře! Vsunula klíč do zámku a potichu jím otočila. Ve dveřích uslyšela něco cvaknout, a tak stiskla kliku. Byla uvnitř.

Nikdy v této místnosti nebyla. Vždy se sem chtěla podívat. Jak asi vypadá ta Knihovna? A kolik je tu knih? Pár jich už četla, většinou učebnice, nebo knihy k lekcím. I přes tmu tu spatřila police plné knih. Bylo jich tolik! Stěny byly obloženy knihami od stropu po podlahu. Nejraději by si to tu prošla celé. Nebyl na to čas. Kde jen začít?

Rychle procházela jednotlivé uličky a snažila se přečíst názvy knih. Velká tma v místnosti jí to velmi ztěžovala. Neměla, jak si zapálit svíci a rozsvítit si nemohla, nebo by na ni přišli. Snažila se přimhouřenýma očima rozlišit mnohdy vybledlá písmena na hřbetu knih. Hledala něco, co obsahovalo symboly, znamení, nebo loga. Už byla skoro na konci. Začínala si myslet, že veškerá snaha přišla vniveč. Měla smůlu. Nic tu není.

Chtěla se otočit a co nejrychleji zmizet. Něco ji zarazilo. Pohled jí padl na tmavou knihu v nejvyšší polici. Neviděla název, něco ji ale upoutalo. Vzala ji do rukou a zjistila, že je celá zaprášená. Otřela tedy knihu a odhalila známý symbol. Žádný název, jen ten symbol. Doufala, že se jí povede svazek propašovat až do ložnic. Nebo ji má prolistovat teď?

Kroky. Známe dunění klášterních bot na kamenné dlažbě. Přibližovaly se a věděla, že brzo budou dost blízko na to, aby příchozí odhalila klíč ve dveřích. Nemuselo by to dopadnout dobře. Neotálela. Knihu si zastrčila pod triko a téměř vyběhla z Knihovny. Jenže už bylo pozdě. Rozhlédla se až ve chvíli, kdy byla venku.

„Co tu děláš?!“ ozvalo se před ní. Spatřila obrys tmavých bot, jaké nosily řádové sestry. Byla v průšvihu.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s