POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 2

Snažila se nedávat najevo svoji nervozitu. Doufala, že měla výhodu – tmu. Věděla, že jeptiška před ní neví, kdo z dětí to je. Mohla prostě jen utéct, prošlo by jí to? Neměla jen zkusit, že neví, kde je? Na velké rozhodování neměla čas. Musela něco udělat.

„C-Co se to děje?“ Dávala si pozor, aby neupozorňovala na knihu, kterou měla schovanou pod trikem. Snažila se znít rozespale. Přivřela oči a lehce se zakymácela, jako by se právě probouzela. „Šla jsem spát… proč tu jsem?“

Sestra jí to asi úplně nevěřila, ale nechala to být. Cítila na sobě její bdělý pohled. Určitě hledala, co je zde špatně. Ucítila ruku na bedrech, jak ji vedla zpátky do pokojů. To nemohla dopustit! Musela vrátit ještě klíč! Pokud ho nevrátí, bude všem jasné, co dělala u Knihovny. Přemýšlela. Blížily se ke dveřím kanceláře. Kdyby zakopla a poslala klíč po zemi do kanceláře Matky představené, problém by se nevyřešil.

„Potřebuji na malou… do postele pak trefím sama. Děkuji sestro za pomoc,“ jemně se na ni usmála. Koupelny byly bohužel na druhou stranu chodby. Když ale půjde přesně tam, kam říkala… mohla by si sestra jít po svých. A cestou zpátky možná stihne zanést klíč zpět.

„To vydržíš do rána. Teď alou do postele!“ Její přísný hlas ji káral každým slovem. Nepřipouštěl žádné výjimky. Doprovodila jí až do postele a počkala, až si lehne. Svléknout se Arielle nemohla, protože to by odhalila svůj dnešní úlovek. Vymluvila se na zimu.

Zavřela oči. Dech se jí zpomaloval. Myslela na to, že ještě musí vrátit ten klíč… Ani nevěděla, kdy její dozor odešel. Temnota ji pohltila a ona se vydala vstříc snům.

Když se vzbudila, tma v sále se měnila v šero. Okolo sebe slyšela oddechovat ostatní děti. Ani nevěděly, že byla někde pryč. Já usnula! Knížku schovala pod polštář a klíč si vzala do ruky. Potichu vstala a proplížila se tichou místností až ke dveřím. Jemně zavrzaly a ona už byla na chodbě.

Bylo tu ticho a klid. Lampy na stěnách osvětlovaly prostor. Za chvíli je zhasnou, protože budou svítit zbytečně. Neváhala a rozeběhla se. Dveře byly umístěny v rohu, takže na ně dohlédla. Věděla, že zdání může klamat. Vypadaly, že by mohly zůstat z noci odemčené. Po noční zkušenosti v to již nedoufala.

Kancelář se blížila a její neklid narůstal. Nevěděla, co bude dělat, pokud budou opravdu zamčené. Nebo pokud v nich najde Matku představenou. Ani na jedno se snažila nemyslet a rozhodla se, že bude konat podle situace.

V druhé části chodby nikdo nebyl. Přiblížila se tedy ke dveřím. Byly pootevřené! Lehce do nich ťukla. Škvíra se zvětšovala a ona zahlédla potemnělou místnost a obrysy nábytku. Zprvu to vypadalo, že tam nikdo není, pak ale zahlédla jednu ze sester. Seděla na židli, kterou odsunula dál od stolu. Před sebou měla rozložené papíry v tvrdých deskách. Chrápala. Arielle se uchechtla. Obešla stůl a tak, aby ji nevzbudila, otevřela daný šuplík a klíč vsunula pod stoh papírů. Pomalu ho zavírala, aby nevrzal. Po špičkách se vydala ven z kanceláře a dveře přivřela do stejného stavu, ve kterém je našla.

Úkol splněn! Spadl jí kámen ze srdce. Došla do Knihovny a zpátky, vrátila klíč a nikdo ji z ničeho nepodezíral. Opravdu se to stalo? Nesnila? Čekat, až ji tu někdo načape, nehodlala. Rychlým krokem šla zpátky do postele.

Lehla si, zakryla se dekou a sáhla pro knihu pod sebou. Celá napjatá ji držela v rukou. Nejdříve si ji prohlédla od desek až po hřbet. Kromě znamení, které má ona na krku, na ní nebylo nic. Žádný název. Otevřela ji.

Byl to příběh! Pojednával o tom, že se svět, jak ho tehdy lidé znali, blížil ke konci. Lidé z jedné organizace tušili, co se může stát, už několik let dopředu. Naplánovali, že sestrojí takové zařízení, které zvířatům nasimuluje jejich přirozené prostředí a mohou tam žít. Jmenovalo se Archa II. Popisovali zde, jak vytvářeli onu zvláštní technologii, jak ji testovali. Nakonec, pomalu za pět dvanáct, opustili ve svých kamionech haly, které byly jejich domovem. Vydali se na nekonečnou cestu světem. Dříve prý jezdili do různých útočišť a vodili si dovnitř návštěvníky, aby se podívali na zvířata. Sháněli také různé zprávy a zvěsti o nějakých zvířatech, která to mohla ještě přežít. Moc jich nebylo. Dokonce tvořili různá vystoupení a představení. Žádné ale neubližovalo onomu zvířeti. Prý to vypadalo, jako by s nimi ten člověk mluvil… Říkalo se, že ten, kdo karavanu vedl, měl schopnost vést a rozumět zvířatům. A potom se slehli neznámo kam a nikdo je stovky let neviděl.

Do čtení se zabrala takovým způsobem, že si ani nevšimla dětí, které vstávaly na snídani. Nebýt jedné holčičky, která ji probrala, zmeškala by ji úplně.

Každou volnou chvilku potají četla svou novou knihu. Nedalo se říct, že byla úplně ukradená, spíše vypůjčená. Plánovala ji vrátit… možná. Nikde se tam ale nepsalo, kde se nacházela karavana teď. Rozhodla se k riskantnímu kroku – zeptá se Matky představené. V některých hodinách si četla pod lavicí místo toho, aby dávala pozor. Probíraná látka ji zajímala, ale tyto informace z knihy by ji mohly zavést k jejímu původu! Mohly by jí odpovědět na všechny otázky, které se jí honily hlavou… A toho se nechtěla…

„Co to tu máš Arielle?“ Přísný hlas přerušil její myšlenkový pochod. Rychle vzhlédla. Nad její lavicí stála jedna ze sester, která vyučovala nejvíce nudný předmět v historii kláštera.

„N-Nic sestro Janet…“ Nestihla ani dokončit větu.

„Vím, že jsi pilná studentka a většinu času dáváš pozor. Pro tuto chvíli to přehlédnu. Ještě jednou tě ale nachytám s něčím jiným než sešitem a tužkou a zabavím ti to!“

„A-Ano sestro Janet.“ Srdce silně tlouklo do hrudního koše až se bála, že vyskočí ven. Takový strach nikdy v životě neměla. Kdyby zjistila, co do čeho byla tak zabraná. Od této chvíle se snažila dávat větší pozor. Byla by v obrovském maléru, kdyby odhalily knihu z Knihovny.

Po vyučování je před obědem čekalo povinné čtení určených knih pro studium. Měli na to vyhrazenou hodinu. Arielle měla rozečtenou knihu o zvířatech, jejich přirozeným prostředí, stravě a o spoustě dalších zajímavých věcech. Do tohoto tématu se vždy ponořila hned, jak přečetla první větu. Vše si vypisovala do sešitu. Dělala si shrnutí ke každému zvířeti. Měla to rozdělené do kategorií a každé si nakreslila. Několikrát. Když četla danou literaturu, odehrávalo se jí to v hlavě jako film. Nikdy tato zvířata reálně neviděla, pouze na obrázcích. Přišlo jí to povědomé. A ve chvílích, kdy sledovala souboj lva s antilopou, chtěla zasáhnout. Pomoct zraněné antilopě. Vyléčit ji. Vše se ale odehrávalo pouze na stránkách této kniha v její hlavě. Nemohla nic udělat. Trápilo ji to.

Na jednu stranu věděla, že v době určenou pro studium a četbu ji nikdo kontrolovat nebude. Občas za ní přišla Karra. Byla o rok mladší a rozuměly si spolu téměř jako sestry. Kromě Matky představené a pár zvolených sester byla jediná, kdo věděl o jejím znamení na krku. Jinak ho Arielle schovávala za vlasy. V jejím životě ji celou dobu něco scházelo. Nevěděla, co to je. Do této chvíle to nezjistila. Její kamarádka jí pomáhala na to zapomenout. Posledních pár dní zmiňovanou černovlásku nikde neviděla. Byla trochu znepokojená. Většinou nebyl den, kdy spolu aspoň krátce nepromluvily. Jelikož byly jejich lekce rozděleny po několika desítkách dětí, zahlédla ji aspoň na hodinách. Pod přísnými tresty měly zakázáno na lekcích mluvit. Kromě doby určené k jídlu, volnému času nebo před spaním. Naučily se to velmi rychle. Dnešní den byla ale Arielle tak zabraná do učiva, že na svoji kamarádku neměla čas.

Chvíli uvažovala, že by si místo biologie otevřela Archu. Po dnešní zkušenosti na hodině si ji ale nechávala raději na noční hodiny nebo na volný čas. Po druhé nechtěla riskovat odhalení. Nikdo o ní nesměl za žádných okolností vědět!

„Tak tady jsi!“ Karru viděla přicházet už z dálky. Po obědě bylo hodinové volno, kdy si mohli dělat cokoliv chtěli. Arielle seděla na zahradní lavičce a četla si. Slunce žhnulo, a tak byla ráda, že tu byl aspoň trochu stín.

„Ahoj!“ radostně ji objala.

„Co to čteš?“ S jejím příchodem zapomněla schovat tajnou knihu. Mohla by jí lhát. K její smůle věděla, že to na ní hned pozná. Musela jí tedy říct pravdu. Nejdříve se rozhlédla, jestli to nikdo nezaslechne. Naštěstí nikdo nebyl tak blízko, že by mohl rozumět tomu, co si šeptaly.

„Slib mi, že to nikomu nepovíš! Ani živý duši.“ Karra vykulila oči. Arielle tušila, co se jí asi honí hlavou. Nevěděla jak, ale vždy to uhádla. „Prosím!“

„Dobrá, slibuji! Co je to tak strašného, že mě nutíš přísahat?“

„Víš o tom mém znamení. A taky víš, jak moc chci vědět, odkud ho mám.“ Karra přitakala. „Tuto knihu jsem našla v Knihovně. Je tam o tom všechno!“

„V Knihovně?“ vypískla její kamarádka.

„Pššš! Nikdo to nesmí vědět, že jsem tam byla! Víš moc dobře jaký jsou za to tresty!“

„Promiň… ale, vrátíš ji, ne?“

„Až ji pročtu… je to opravdu zajímavý!“ A tak začala mluvit o všem. O tom, jak to před několika stovkami let začali stavět. Kdo za tím stál. Jak sbírali zvířata téměř po celém světě. Pověděla jí o různých druzích zvěře a také jak karavana vyjela do světa a téměř nikdy se nezastavila. Kromě různých vystoupení na pobavení přeživších v útočištích a později také k tomu, aby nezapomněli, jak zvířata vypadají. „… no a pak zmizeli! Beze stopy! Nikde není napsané, kam. Není tam autor, ani název knihy. Jen to logo.“

Jakmile domluvila, podívala se na Karru. Její pohled naznačoval, že jí tak úplně nevěří. Nebrala to v potaz. Ona tomu věřila. Cítila to v hloubi duše a v morku svých kostí. A musela zjistit, co je na tom pravdy.

O několik dní později dočetla poslední slova v knize. V průběhu čtení si pravidelně dělal poznámky na poslední stranu svého sešitu Zvěropravy. Bylo ráno. Ranní paprsky začaly prosvítat zabedněnými okny a osvětlovaly její bílé vlasy. Ve vzduchu cítila vůni nových začátků a příslibu. Byl to slib, který si nevědomky dala už jako malá holčička. Brzy se dozví pravdu o svém původu. A dnes k tomu udělá první krok. Zeptá se Matky představené.

Moc dobře věděla, že je to velké riziko. Bude muset přiznat, že se vloupala do její kanceláře a ukradla ze zakázaného oddělení Knihovny jeden svazek. A také se bude muset vydat na cestu. Nevěděla, jak dlouhou.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s