POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 3

Potichu přešlapovala na rohu chodby. Mnula si zpocené ruce a neustále pochodovala z jednoho místa na druhé. Vymyslet plán bylo jednodušší než ho provést. Nervozitou měla tak zkroucený žaludek, že se do ní nic nevešlo. Chtěla zaklepat, ale pokaždé ji ochromil strach. Nejen ji už nebavilo, jak se motá před její kanceláří.

„Tak už zaklepej!“ Karra byla její psychická podpora. To, jak se na ni dívala naznačovalo, že už ji nebaví čekat, až tu Arielle vyšlape cestičku. Podívala se na svoji nejlepší kamarádku. Kolik lumpáren spolu jako malé dívky provedly. Od malička byly nerozlučné, a i když se chvilku neviděly, vždy si v případě potřeby na sebe našly čas. Ale teď ji bude muset opustit. „Já vím že máš strach, ale takhle to budeš jen oddalovat. Počkám tu.“

Otočila se zpět ke dveřím. Vytáhla knihu schovanou pod mikinou. Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. Zvedla ruku v pěst a dvakrát ťukla.

„Pojď dál!“ ozvalo se zevnitř. Otevřela dveře. V denním světle se jí kancelář líbila víc. Čelem k ní byl masivní dřevěný stůl obložený různými spisy a knihami. Zpoza stolu vykukovala přátelská tvář Matky představené. Tedy, pokud jste ji něčím nenaštvali. Jako svatozář ji osvětloval sluneční svit procházející oknem za ní. Pokynula Arielle, aby se posadila.

„Matko představená,“ polkla knedlík v krku a odsunula těžkou židli, „chtěla bych se vás zeptat na jednu věc…“

„Povídej dítě, co tě trápí?“

Položila knihu na stůl tak, aby bylo vidět znamení na ní vyryté. „Řekněte mi prosím, jak jsem se sem dostala a jak je najdu.“

Raději se dívala na svoje prsty, kterými si žmoulala roh mikiny. Bylo jí jasné, že za ukradení knihy ji stihne velký trest. Periferním viděním však zahlédla, jak Matka představená vzala knihu do ruky.

„Víš, Arielle, nebylo od tebe pěkné se vloupat do Knihovny. Musela jsi k tomu mít ale pádný důvod. Není snadné být sirotek a už vůbec být jiná než ostatní. Máš na svých ramenou těžké břímě. Není ale moc, co bych ti mohla povědět.

Když tě sem ta žena přinesla, byla už tma. Tu noc byla velká bouřka. Z nebe padaly provazce vody a blesky každou chvíli rozsvěcovaly oblohu. Z počátku jí nebylo vidět do tváře. Držela v rukou zabalený uzlíček – tebe. Předala jej mě do rukou a utíkala. Ještě se naposledy ohlédla. V tu chvíli se z nebe spustil další blesk a osvítil celou postavu i její okolí. Spatřila jsem světle hnědé vlasy schované pod kapucí pláště a čelenku se stejným znamením, co máš vzadu na krku.“

„J-Jak o tom víte?“ osočila se na ni.

„Dítě mé, držela jsem tě v náručí již jako malé miminko. Vždy jsem věděla, že ho máš. Doufala jsem, že doba, kdy budeš chtít vědět víc, nepřijde takhle brzy.“

Přehrávala si ten rozhovor v hlavě. Někdo ji sem donesl a měl na sobě stejné znamení… Znamení, které jí přineslo zatím více otázek než odpovědí. Věděla, že se za tou ženou musí vydat.

„Víte, kam odešla? Ta žena?“

„Jediné, co ti můžu povědět je, že odešla směrem na západ. Nezapomeň, že venkovní svět je jiný než život v útočišti. Nejbližší útočiště je několik dní cesty. Musela cestou doplnit zásoby.“

„Děkuji vám, Matko představená. Vím, že po mém přestupku tady už nemůžu zůstat. Ještě dnes odejdu. Ale jsem opravdu vděčná a vše, co jste pro mě udělali.“

„Stav se v kuchyni mé dítě. Nechám ti připravit balíček na cestu.“

Z kanceláře odcházela zmatená. Myšlenky jí vířily v hlavě. Snažila se je srovnat a zapomněla na Karru, která čekala na chodbě.

„Arielle!“ Otočila se. Její kamarádka stála několik metrů od ní. V očích měla dva velké otazníky.

„Promiň… byla na mě milá. Nevyhubovala mi. Vím, kam se musím vydat. A musí to být dnes.“

„Přece mě tu nemůžeš nechat!“

„Karro, já to musím udělat. Potřebuju zjistit, kdo jsem.“ Knedlík v krku se vracel. Cítila, jak se její oči naplňují vodou. Snažila se vše potlačit, ale nešlo to. „Cítím, že tady nemůžu zůstat. Je mi předurčeno odtud odejít. Nechci tě opustit, ale nemůžu tě nutit, abys šla se mnou.“

Cítila, jak jí slza stéká po tváři. Objala svou nejlepší kamarádku. Byla to spíše sestra i když nepokrevní. Máčely si navzájem ramena a ani jedné to nevadilo. Po nějaké době, která oběma přišla jako chvilka, se od sebe odtáhly.

„Pomůžu ti se zabalit.“ Viděla, jak je Karra zahloubaná v myšlenkách. Nechtěla vyzvídat, protože tato chvíle nebyla jednoduchá ani pro jednu z nich.

Arielle nikdy nebyla za branami bezpečí tohoto města. Nevěděla, co ji čeká venku. Při pomyšlení na několikadenní cestu pustinou ji strach ochromoval celé tělo. Její schopnosti přežití nebyly tak vysoké, jako Kařřiny. Ona věděla aspoň jak si rozdělat oheň a doufala, že jí jídlo vydrží až do dalšího útočiště.

Mlčky vešly do ložnic. Popadla svůj batoh, který schovávala pod postelí a házela do něj vše, co jí přišlo pod ruku. Hlavu měla plnou obav toho, co ji čeká.

„Ty odcházíš?“ Naproti její posteli stála holčička v obnošených šatech. Blonďaté vlasy měla svázané v ledabylém copu. Její světlé oči na ni prosebně hleděly. Jmenovala se Kaia.

„Ano, musím. Ale všichni mi budete moc chybět!“ Lehce ji objala. Cítila, jak se jí znovu spouští proud slz.

O chvíli později stála ve dveřích kláštera. Před ní se otevíral jiný svět. Neměl pravidla, lidé se jen snažili přežít. Každý se staral o svůj kus půdy. Navzájem si pomáhali, pokud někomu něco chybělo. Aspoň v to doufala. A teď vše musela opustit.

Popruh batohu žmoulala v ruce. Naposledy se otočila a chtěla udělat první krok. Musela vykročit správnou nohou.

„Počkeeeej!“ ozvalo se za ní. Rychle se otočila. Zpoza rohu vyběhla udýchaná Karra. Tmavě hnědé vlasy měla rozlítané na všechny strany a její opálená kůže získávala rudý nádech. Arielle ji pozorovala, jako by byla svědkem něčeho, co dosud nespatřila. Nechápala, co se v tuto chvíli dělo. Rozloučily se. Její nejlepší kamarádka teď stála u ní, předkloněná popadala dech.

„Co tu děláš?“ Všimla si sbaleného batohu, který vykukoval Kařře na zádech. „A máš sbaleno?“

„Nenechám tě jít samotnou! Co by sis beze mě počala? Vždyť sotva umíš rozdělat oheň…“ zazubila se. „Jdeme?“

Chytily se za ruce a společně vykročily do světa, který ani jedna z nich neznaly.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s