POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 5

Na Jeffa mířilo asi deset zbraní. Vypadal bezradně. Muž před ním byl pravděpodobně vůdce celé této bandy. Pistolí v ruce ukázal na vůz, ve kterém seděly. A podíval se přímo na ně.

Podle toho, co Arielle vypozorovala, byl jediný, kdo za celou dobu promluvil. Neslyšela, co říkal. Nepotřebovala to. Cítila strach jejich společníka a neohrožené sebevědomí muže, který ho ohrožoval. I ji ochromoval strach. Prostupoval celým jejím tělem a ukotvil ji na místě. Ruce se jí třásly. Měla je propletené v klíně a doufala, že to tak zamaskuje. Ráda by Jeffovi nějak pomohla. Nevěděla jak.

Karra, která seděla vedle ní, nevypadala, že vůbec zná slovo strach. Působila neohroženě. Jako by zvládla přemoct všechny tyto bandity a zachránit jejich průvodce. To ovšem nebylo možné. Arielle stále doufala, že budou chtít jen vodu. Dala by jim vše, co má, jen aby je nechali jet.

Ke dveřím kabiny se začalo přibližovat několik mužů. V tu chvíli by nejradši splynula se sedačkou. Neuběhla ani minuta a nějaký muž vytahoval Karru s náklaďáku. Její obličej ani nezměnil výraz a ona je v klidu nechala, aby ji vyvlekli. Aspoň to tak vypadalo. Další ruce začaly chňapat i po Arielle. Nechtěla se nechat ale věděla, že jiná možnost není. Ne, pokud jich bylo tolik.

Muž si ji přehodil přes rameno. Zavřela oči, jen aby se nemusela dívat na něj a na ubíhající zem. Její vrchní polovina těla se podivně pohupovala a v hlavě jí začalo hučet.

„Co to tady máme?” Ucítila zpocenou ruku, jak jí sahá na krk. Na znamení. Druhá ruka spoutala její ruce a ona se nemohla bránit. Cukla hlavou ve snaze setřást nenechavé prsty ze svého krku.

„Nech ji být!” Bylo to poprvé, co Karra projevila nějakou emoci. Aspoň od doby, co je přepadli.

„Ono to mluví!” chraplavý hlas se zasmál. Kdyby mohla, vsadila by se, že patří jejich holohlavému vůdci. Jako jedinému mu bylo vidět do obličeje. „Ta musí bejt ňáká spešl, když má na sobě značku!”

Tupá rána udeřila do jejího zátylku. Bolestí se jí dělaly mžitky před očima, až ji uvítala tma.

***

Uslyšela hlasy. Hádaly se. Snažila se otevřít oči, ale její víčka byla příliš těžká. Po chvíli o sobě zase nevěděla. Když se probudila podruhé, spatřila nad sebou rozmazaný obličej. Pod hlavou cítila něco měkkého, jako polštář.

Zrak se jí vyjasnil. Spatřila známé černé vlasy v pevně utaženém culíku. „Karro?”

„Jsi vzhůru! Jak se cítíš?”

„Bolí mě hlava,” zasmála se. „Co se stalo? A banditi?”

Opatrně se usadila. Její kamarádka měla svázané ruce za zády. Seděla opřená o jeden z vraků. To měkké, co Arielle předtím cítila, byly pravděpodobně Kařřiny nohy. Před sebou měla výjev jak z nějaké noční můry. Jeff se snažil přemoct bandity. Oháněl se svou obrovskou zbraní. Okolo něj mohlo být šest ozbrojených mužů. Další čekali v záloze.

„Pomoz mi to rozvázat,” poprosila ji Karra.

„Co chceš dělat? Sama je nepřemůžeš.”

„Stačí porazit jednoho,” mrkla na ni. Jelikož byla doteď Arielle v bezvědomí, stál vůdce k nim zády. Dvě mladé dívky očividně nebral jako hrozbu. Za to ozbrojeného muže ano.

Když se její kamarádka zbavila svých pout, vytáhla odněkud dlouhý černý nůž. Jako nějaké šelma se potichu plížila k vůdci. Nechápala, co chce Karra dělat. Najednou ji uviděla vyskočit a přiložila svou zbraň na krk toho holohlavého muže. On se napřímil a čas se jako by zastavil. Všichni ustali v boji. Jen Jeff využil příležitosti a sejmul ty, kteří mu byli nejblíž.

„Určitě máte svého šéfíka rádi,” usmála se Karra. „Teď nás necháte být a uvolníte nám cestu, nebo zajedu hlouběji,”

Většina chlapů před nimi začala pokládat cokoliv, co měli v rukou. Arielle měla ze země celkem omezený výhled. Viděla pouze Kařřina záda a nohy vůdce gangu.

„V žádném případě!” Jeho hlas zahřměl. Podle zvuku jejich průvodce využil momentu překvapení a prostřílel si cestu z chumlu těl. Po poslední střele zvuky utichly. Slyšela pouze hlasité buchnutí, jako by něco těžkého spadlo na zem. Smích. Přímo před ní. Najednou postava, na které byla Karra pověšená, padla k zemi.

Stalo se toho moc najednou, že nevěděla, kam se dívat dřív. Poskoci holohlavého muže, který se teď dusil vlastní krví, začali brát nohy na ramena. Několik jich padlo. Ani se neobtěžovali sesbírat své padlé kamarády – prostě utekli.

Chtělo se jí brečet. Tolik bolesti. Tolik smrti. A kvůli čemu… Na mrtvolu u nohou její nejlepší kamarádky se nemohla ani podívat. Začala pohledem hledat jejich řidiče. Našla ho, jak leží mezi padlými protivníky. Držel se za bok a mělce dýchal. Jeho ruka se začala barvit odstínem sytě rudé.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s