POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 6

Byla všude. Červená tekutina jí protékala mezi prsty. Snažila si nevšímat těl, která se válela všude kolem. Soustředila se jen na zacelení rány před sebou. Lékárnička, kterou měl Jeff ve voze, už zažila lepší časy. Dřívější bílá krabička nabrala hnědožluté odstíny a obsah se zeskrovnil. Arielle tak trochu doufala, že bude obsahovat šití. Jehlu našla, ale nit už někdo spotřeboval. Věděla, že by měla vyndat náboj, který vězel v jeho těle. Kulka byla bohužel hluboko a ona neměla nástroje k tomu, aby ji vylovila. Pro Jeffa by to byla velmi bolestivá záležitost. Nechala ho tedy, aby si tlačil na ránu a mezitím hledala něco, čím ránu zašije. Neviděla nic jinýho, jen tu krev. Všude. Na rukou, na zemi, za nehty. Pošpinila Jeffovi ruce i oblečení.

„Tady! Něco jsem našla!” Karra za ní běžela s nití v ruce. Nebylo jí moc, ale lepší troška, než vůbec žádná.

„Bude to bolet. Radši si skousněte,” podala mu pásek od něčích kalhot, který jí přinesla Karra. Raději nechtěla ani vědět, kde ho vzala.

Bolest. Ryzí žíravina, co ji spalovala zevnitř. Nemohla dýchat a přes zaplavené oči téměř neviděla. Ruce se jí klepaly. Jehla. Nit. Rána. Sešít. Tato slova běhala její hlavou. Jinak by se ponořila do hloubek, kterým se snažila odolávat. A nevěděla, jestli by se odtamtud dostala včas. Cítila na sobě dva pohledy. Jeden starostlivý a druhý na ni sýpavě volal. Neúprosně. Aby zrychlila. Nešlo to. Kdyby to udělala, neudržela by své klepající se ruce. O krev ji nešlo. Vnímala černou tmu kolem, která se plížila po vyprahlé zemi, jako by je chtěla vzít taky s sebou. Nemohla. Přesto čekala.

V boku ji píchalo. Dýchala ztěžka. Věděla, že to neni její bolest. Neměla k tomu důvod. Nikdy si neuvědomila, že by mohla cítit něco takového. Dělala, co mohla, aby s každým stehem sebou necukla. Jeff měl přivřená víčka. Nevěděla, jestli ho bolí rána samotná, nebo její šití. Možné bylo obojí. Nebo byl už otupělý. Vypadal tak ostříleně, že mohl na tyto situace být zvyklý.

„Hotovo. Zkuste se šetřit,” poradila mu Arielle. I když on vypadal přesně na ten typ, komu to bude jedno.

„Musíme odtud vypadnout, mohli by přijít další. A to nechceme.”

Projet dál nemohli. Dvě dívky nebyly schopné odtáhnout samy několik těžkých vozidel a Jeff nebyl ve stavu, kdy by jim mohl pomoct. Snažil se. Ztěží vytáhly Jeffa do kabiny. Nastartoval a zhluboka se nadechl.

„Otočit se tu s náklaďákem, jak je to úzký, nedokážu. Budu muset vycouvat až k nějakému sjezdu. Projedem to spodem na další nájezd, kde už to snad bude plynulé bez překvapení.” Pokusil se otočit. Vzápětí zjistil, že to není nejlepší nápad. Čerstvá rána se mu hlasitě ozvala. Musel tedy couvat tak, jak nebyl zvyklý. A nebude to pár metrů.

Arielle rozdýchávala události posledních pár minut… nebo to byly hodiny? Netušila. Opřela se Kařře o rameno a víčka nechala spadnout. Byla naprosto vyčerpaná. Klepající ruce držela v klíně a před očima se jí míhala ta těla. Neznala je. Nikdy ale nezapomene jejich obličeje, i přes to, že je nezabila ona. Byla u toho. A to jejímu svědomí stačilo.

Najednou se probudila. Ani netušila, kdy usnula. Konečně jeli po směru. Náklaďák kličkovali mezi auty. Otevřela oči a spatřila domy. Spoustu domů, jeden vedle druhého. Rychle se otočila doprava, aby měla lepší výhled, a málem spadla na Karru. Míjeli rozbitá okna a dveře, spoustu různých věcí poházených kolem. A všude písek, který se každou hodinou měnil. Zítra to tu mohlo vypadat jinak, nebo nemuseli vůbec projet. Nebyla na něj zvyklá. Věděla, že ho nacházejí tam, kde si nikdo nemyslel, že by mohl navát.

Podívala se na Jeffa. Byl bledý jak smrt a ztěžka oddechoval. Nevěděla, jak dlouho už jsou znovu na cestě.

„Nechcete si odpočinout?”

„Nepotřebuju odpočívat. Spát budu v hrobě,” odsekl.

Arielle pouze zakroutila hlavou a podívala se na svou nejlepší kamarádku. Vzpomněla si, že Karra byla vždy velmi akční dítě. Neustále někde pobíhala a vymýšlela lumpárny – lezení po prolejzačkách, skákání z postele na postel a vykrádání se mimo Klášter. Když si Karra poprvé rozbila koleno (a od té doby víckrát, než mohla Arielle napočítat), byla u toho. Pomohla jí nejen vstát, ale i se utěšit. To bylo asi naposled, co ji viděla brečet. Od té doby neuronila ani slzu. A od té doby se uzavřela, nebo tak jí to aspoň připadalo. Nevěděla, co si ta druhá myslí. To nevěděl nikdo. Věděla ale jedno – kdyby existovala nějaká bojová soutěž, Karra by ji vyhrála. Porazila by úplně každýho chlapa, který by se o to pokusil.

Znovu zavřela oči a snažila se nevnímat nevolnost, která se šířila od Jeffa. Nevěděla, jak je to možné. Proč jí je ale špatně? Vždyť Jeff byl ten postřelený. Opřela si hlavu o Kařřino rameno a soustředila se na svůj dech. Na sebe. A nevolnost společně s bolestí pomalu odcházela. Začaly se jí zavírat oči… Stres a zašívání rány ji asi unavilo víc, než čekala.

Když zastavili, začalo se stmívat. Zdržení se zátarasou jim sebralo více času, než odhadovali. Všichni po dlouhém sezení ztěžka vyskákali z auta. Už znovu byli na té velké silnici, kterou museli opustit. Zapomněla, jak se jí říkalo. Lidé, kteří tu často projížděli, tu zbudovali vždy po nějaké době malé příbytky. Lidé tu mohli v bezpečí přespat aniž by se báli toho, co číhá ve tmě. Většinou se tam vešli maximálně ve dvou. A tak Jeff zaparkoval náklaďáček tak, aby dělal zábranu mezi nimi a tím, co by mohlo přijít zvenku. Zažehli petrolejky, které byly pověšené podél stanoviště.

„Vyspim se v autě. Kdyby něco, vzbuďte mě.”

Společně se svým batůžkem se Arielle nesměle belhala za Karrou dovnitř příbytku – moc toho tam nebylo. Vařič, nějaká truhla a dvě místa na spaní. Bohatě jim to ale stačilo. Posadila se a přitáhla si mikinu více k tělu. Spát se jí nechtělo, jelikož prospala skoro celou cestu.

„Myslíš, že je najdeme? Když je nikdo stovky let nespatřil…”

„Musíme se o to aspoň pokusit. Já se o to musím pokusit. Protože když to neudělám, tak nikdy nebudu mít šanci zjistit, kdo jsem. Odkud jsem a proč…” hlas se jí zlomil.

„Já vím, Elle. I kdybychom měly pátrat celý život.” Pevně se objaly. Nevěděly, kde jsou a kde složí hlavu druhý den. Arielle se jen bála pomyslet na to, co číhá ve tmě tam venku. Spát se jí moc nechtělo ale věděla, že se vyspat musí. Potřebuje být silná. Jemně Karru stiskla a odtáhla se.

„Pojď si lehnout,” nabídla. Bylo to o dost lepší, než sedět ve tmě a naslouchat těm strašidelným zvukům okolí.

Vyjeli za svítání. Nikdo neřekl ani slovíčko, jen mlčky jeli. Podle toho, jak se Jeff tvářil, mu nebylo moc dobře. Kůži měl sinalou a lehce se potil. Arielle nevěděla proč, ale taky jí nebylo moc dobře. Zachumlala se do mikiny. Možná to bylo tím stresem ze dne, kdy jejich průvodce postřelili. Nebo jí nedělalo dobře cestování vozem, protože to bylo jediné místo, kde jí bylo špatně.

Schoulená sledovala ubíhající cestu. Najednou se vůz prudce naklonil doprava. Vystřelila do sedu. Nevěděla, co má dělat. Jeff seděl bezvládně za volantem a padal na ni. Jenže auto se začalo nebezpečně blížit kraji vozovky. Rychle popadla volant. Vůz se začal kymácet, jak s ním škubala. Nebylo vůbec jednoduché, jej udržet rovně.

„Karro? Pokusíš se auto udržet na cestě?”

Nečekala. Rychle narovnala Jeffa. Nejraději by se mu hned podívala na zašitou ránu, jenže to nemohla, dokud nezastaví. Jemně do něj šťouchla. Ani se nepohnul. Strčila do něj trochu víc. Zase nic. Srdce jí bušilo jako blázen. Cítila Karru namáčklou na sobě, jak se snažila držet směr auta.

„Prostě ho pleskni!” vypěnila černovláska vedle ní.

Zhluboka se nadechla. Měla by to udělat? Buď ho udeří, nebo se všichni vybourají. Napřáhla ruku a udeřila. Zkusila to ještě jednou. Dlaň ji začala svrbět. Dýchal vůbec? Přiblížila ruku k jeho ústům, jestli ucítí dech. Její ruku ovanul jemný vánek. Napřáhla se tedy ještě jednou.

Jeff vyletěl do přímého sedu a zuřivě popadl volant. Jeho oči byly skelné, ale bdělé.

„Takhle to nejde. Zastav.”

Dívky rychle vyskočily z auta a přeběhly na druhou stranu, aby Jeffovi pomohly vylézt z kabiny. Snažil se na sobě nedat nic znát, ale držel se za pravý bok. Při každém kroku lehce sykl bolestí. Dokud jejich jediný řidič na tom nebude líp, nemohli jet dál.

Jeff se posadil na nejbližší kapotu. Arielle mu odhrnula bundu a pod ním spatřila první náznak toho, že je to špatné – jeho tričko bylo nasáklé krví. Viděla pod ním nějaký kus hadru, kterým chtěl Jeff asi zamaskovat to, že se jeho rána nehojí. Opatrně odstranila kus látky – rána byla rozšklebená, krvavá a rudá. Nahrnuly se jí slzy do očí.

„Děvče, to nic neni.”

„Jak, že to nic není! Je to velmi špatné… já…” přemohly ji vzlyky. Zhluboka se nadechla. Budou muset vyndat uvězněnou kulku. Jinak to nepůjde. „Karro, potřebuju nějaké dvě tyčky, kterými bych mohla vyndat ten předmět z jeho těla.”

„Ty to chceš vyndat?” vykulila oči.

„A co mám jinýho dělat? Jinak umře!”

Nevěděla, kde je Karra sehnala, ale našla, nebo vyrobila, něco na způsob kleští. Arielle se nehádala, nebylo to lepší, než nic. Vzala si do ruky Jeffovu pálenku, kterou našla v autě. Polila jím nejen ránu, ale i provizorní kleště. Ve chvíli kdy chtěla začít lovit ten cizí předmět v jeho těle, zastavila se. Podala Jeffovi láhev, kterou měla v ruce. Bez hlesu ji přijal a zhluboka si lokl.

Nevěděla, kolik času uběhlo, než skončila. Ruce měla rudé a smrděly po železe. Snažila se nemyslet na to, jak moc ho to muselo bolet. Bylo to ale nutné. Nevěděla proč, ale na konci přiložila ruce na jeho ránu. Zavřela oči a v hlavě jí běžela jen jedna myšlenka. Uzdrav se, prosím.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s