POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 7

Arielle prudce otevřela oči. Nevěděla, kde je, ani co se stalo. Zabili je? Jsou živí? Jsou zajatí? Nad sebou viděla tmavě modré nebe s hvězdami a slyšela praskání ohně. Srdce jí začalo bušit zběsilou rychlostí.

„Jsi vzhůru!” uslyšela někoho vyjeknout a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo to je. Karra. „Měla jsem o tebe takový strach!”

„C-co se stalo? Jak dlouho jsem spala?” Velmi matně si vzpomínala, jak je přepadli a Jeff byl zraněný… Ohlédla se. Byli stále na místě činu, ale jedna věc se změnila. Těla mrtvých banditů byla pryč. Pokoušela se uzdravit jeho ránu… pak si už nepamatovala nic.

Karra si nervózně prohrábla vlasy a řekla: „Snažila ses mu vytáhnout kulku z těla. Rána nevypadala dobře. Krev byla všude. Byla jsi zmatená a přišlo mi, žes moc nevnímala. Pak jsi zavřela oči. Nevím, co se stalo, Potom, jako by ti ruce začaly slabě světélkovat. Během chvilky to bylo pryč a Jeff se najednou probral. Nabral zdravou barvu. Viděla jsem tě omdlévat a jen tak tě Jeff chytil, aby ses nepraštila… bohužel jsem nebyla dost blízko. Od té doby je mu o poznání lépe… nechápu to. Zdá se, jako bys ho zázračně uzdravila! Byla jsi mimo přes den a půl.”

Dívala se na ní jako tele na nová vrata. Cítila, že je to částečně pravda, ale že by ho zázračně uzdravila? Je to možné? Zároveň si všimla, že ačkoli ten příběh byl celkem bolestný a děsivý, Karra nemrkla ani brvou. Jako by to už několikrát prožila.

„Kde je?” zeptala se, aby mohla zjistit, jak je na tom.

„Spí naproti. Pomáhal mi odklidit ta… prostě nepořádek,” jemně se usmála.

Pomalu se zvedla a přešla ke spícímu řidiči. K jejímu štěstí spal na zádech, takže měla volný přístup k jeho ráně. Zhluboka se nadechla, Byla připravená téměř na všechno – na mokvající červenou ránu, na zacelující se červenou ránu… ale ne na to, co uviděla. Dělala, co mohla, aby si zpátky nesedla.

Odhrnula jeho tričko tak pomalu, jak jen její trpělivost snesla. Zůstala ztuhlá překvapením. Rána byla skoro pryč. Zdálo se jí, jako by se čas posunul o pár týdnů a měsíců, ne o den a půl! Na jeho těle viděla lehce červenou zacelenou jizvu. Stále se hojila, ale rozhodně by měla být o dost čerstvější! Rychle se ohlédla na Karru s otázkou v očích.

„Jak?”

***

Druhý den ráno sbalili tábor a vydali se dál na cestu. Arielle neustále pokukovala po Jeffovi a byla si jistá, že o tom ví. Nemohla si pomoct a ani uvěřit tomu, co předchozí noc viděla. Chvíli jim cesta ubíhala a všichni skrytě doufali, že v pořádku dojedou na místo určení – do Pittsburghu. Opak byl pravdou. Nikdo je již sice nepřepadl, ale neustále naráželi na nějaké překážky, kterým se museli vyhnout a místa, která museli vzít jinudy.

Od určitého bodu se Jeff začal mračit. Nejdřív se nechtěla vyptávat, ale pak jí to nedalo.

„Jsi v pořádku? Děje se něco? T…”

„Nic mi není, děvče,” mrkl na ni. „Ale nerozumím jedné věci – po této trase jezdím už několikátým rokem a vždy byla bez větších problémů. Cesta z bodu A do bodu B byla jistá a sjíždět jsem musel maximálně pro to, abych někde vzal benzín. Jenže tato cesta, je něčím speciální. A já nedokážu přijít na to, co.”

„Nedělá ti starosti i fakt, že se tvé zranění tak rychle zacelilo?” starala se Arielle.

„Moje milá, léčení nerozumím a takhle velké zranění jsem nikdy neměl. Důležité je, že je to už v pořádku. Vím ale jednu věc a to, že osud nechce, abyste se dostaly tam, kam jdete. Bůh ví, kam máte namířeno. Pomůžu Vám dostat se do Pittsburghu a doufám, že potom už nebudete mít takovou smůlu.”

O několik dní a nocí později se konečně výhled z vozu změnil. Pusto a vyschlé koryto řeky vyměnili za pár opuštěných domů. Silnice se rozšiřovala. Domy začali vídat čím dál víc. Všichni věděli, co to znamená – jsou blízko. Cestou jim Jeff řekl, že musejí projet až do samotného centra města – místní Útočiště se rozléhá přímo okolo soutoku dvou řek a pak dále na západ okolo řeky a ostrůvků, které se na ní nachází. I přes to, že v centru města stále existují trosky mrakodrapů, místní si to přizpůsobili. Útočiště obehnali vysokou zdí a z mrakodrapů si udělali něco jako hlídací věže.

„Je neskutečné, co s tím místem dokázali naši předci tehdy udělat! Opravdu smekám. Až to uvidíte, budete koukat.”

Měl pravdu. Útočiště v Pittsburghu bylo obrovské a monumentální. Už z dálky viděli obrovské mrakodrapy obehnané pevnou zdí, která sahala výš, než by byl schopný normální člověk vylézt.

Člověk by nečekal, že bývalý New York bude mít menší útočiště, než hned ve vedlejším městě. Možná to bylo způsobeno tím, že tehdy byl New York, jako jedno z největších měst světa, nejvíce zasažen a spousta lidí zde umřela. Zdá se, že přeživší zde zůstávat nechtěli a tak zůstali na místě, které bylo nejblíže.

Dovnitř se dostali bez problémů – Jeff tu už měl své známé a jezdil sem často. Byl to téměř jediný člověk, který podnikal trasu Pittsburgh – New York.

„Tak a jsme tu!” otřel si pot z čela, reálný i imaginární. Přes den teploty dokázaly vyskočit až na více než 40°C. „Já si tu vyložím náklad a sejdu se s vámi zase na tomto místě. Mezitím se můžete poptat po okolí.”

Arielle se rozhlédla a neváhala – vydala se za prvním člověkem, kterého spatřila. Byla to žena asi ve středním věku. Byla drobná a vypadala celkem unaveně.

„Dobrý den, hledám ženu se světle hnědými vlasy a zvláštním znamením na čele. Pravděpodobně měla na hlavě kapuci, neviděla jste ji?”

„Bohužel, nikoho takového jsem nespatřila,” zavrtěla žena hlavou. Arielle se nevzdávala a vyptávala se dál. Bylo jí jasné, že pokud žena chtěla doplnit zásoby, musela přejít přes vstupní bránu. Ptala se strážných, místních lidí, jakéhokoli kolemjdoucího. Po více než dvou hodinách hledání a vyptávání se to málem vzdala. Cítila se ztracená. Jediná stopa a nevedla dál, než do vedlejšího Útočiště.

„Máš něco?” zeptala se Karry, když se obě konečně po vyptávání potkaly. Dotazovaná akorát zavrtěla hlavou.

Vedle nich z tmavé a zapadlé uličky něco zašustilo. Arielle vyjekla leknutím.

„Dámy, slyšel jsem, že prý někoho hledáte… možná jsem někoho takového viděl. Zadarmo to ale nebude.” Před nimi stál otrhaný a shrbený muž. Měl vychrtlý obličej i ruce. To bylo jediné, co neschovával pod vytahanými hadry. Vypadal děsivě, pokud ale tu ženu viděl, byla schopná udělat cokoliv. I postavit se otrhanému muži. Rychle vytáhla měšec z batohu a hodila mu několik mincí.

„Mluv! Kde jsi ji viděl? Kam šla?”

„Tenkrát jsem byl ještě někdo jiný… ale tu ženu bych nikdy nezapomněl, vypadala jak z jiného světa. Sloužil jsem zrovna u vchodové brány, když se objevila. Nohy měla zkrvavené a opuchlé. Vypadalo to, že nějaký kus šla pěšky, nebo aspoň jeho část. Zhroutila se mi před nohami a jak upadla, její kapuce spadla a odhalila to nejzvláštnější znaménko, které jsem kdy viděl. Bylo kruhové s menšími obrazci a jako by bíle svítilo. Přesunuli jsme ji do ozdravovny. Poté, co se zotavila a doplnila potřebné zásoby, zamířila na sever. Víc vám bohužel povědět nemůžu. Ten den ale nikdy nezapomenu.”

„Děkujeme! Velmi jste nám pomohl!” vykřikla nadšením a radostně vlepila muži ještě jednu drahocennou minci.

Tak tedy na sever!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s