Na Jeffa mířilo asi deset zbraní. Vypadal bezradně. Muž před ním byl pravděpodobně vůdce celé této bandy. Pistolí v ruce ukázal na vůz, ve kterém seděly. A podíval se přímo na ně.

Podle toho, co Arielle vypozorovala, byl jediný, kdo za celou dobu promluvil. Neslyšela, co říkal. Nepotřebovala to. Cítila strach jejich společníka a neohrožené sebevědomí muže, který ho ohrožoval. I ji ochromoval strach. Prostupoval celým jejím tělem a ukotvil ji na místě. Ruce se jí třásly. Měla je propletené v klíně a doufala, že to tak zamaskuje. Ráda by Jeffovi nějak pomohla. Nevěděla jak.

Karra, která seděla vedle ní, nevypadala, že vůbec zná slovo strach. Působila neohroženě. Jako by zvládla přemoct všechny tyto bandity a zachránit jejich průvodce. To ovšem nebylo možné. Arielle stále doufala, že budou chtít jen vodu. Dala by jim vše, co má, jen aby je nechali jet.

Ke dveřím kabiny se začalo přibližovat několik mužů. V tu chvíli by nejradši splynula se sedačkou. Neuběhla ani minuta a nějaký muž vytahoval Karru s náklaďáku. Její obličej ani nezměnil výraz a ona je v klidu nechala, aby ji vyvlekli. Aspoň to tak vypadalo. Další ruce začaly chňapat i po Arielle. Nechtěla se nechat ale věděla, že jiná možnost není. Ne, pokud jich bylo tolik.

Muž si ji přehodil přes rameno. Zavřela oči, jen aby se nemusela dívat na něj a na ubíhající zem. Její vrchní polovina těla se podivně pohupovala a v hlavě jí začalo hučet.

„Co to tady máme?” Ucítila zpocenou ruku, jak jí sahá na krk. Na znamení. Druhá ruka spoutala její ruce a ona se nemohla bránit. Cukla hlavou ve snaze setřást nenechavé prsty ze svého krku.

„Nech ji být!” Bylo to poprvé, co Karra projevila nějakou emoci. Aspoň od doby, co je přepadli.

„Ono to mluví!” chraplavý hlas se zasmál. Kdyby mohla, vsadila by se, že patří jejich holohlavému vůdci. Jako jedinému mu bylo vidět do obličeje. „Ta musí bejt ňáká spešl, když má na sobě značku!”

Tupá rána udeřila do jejího zátylku. Bolestí se jí dělaly mžitky před očima, až ji uvítala tma.

***

Uslyšela hlasy. Hádaly se. Snažila se otevřít oči, ale její víčka byla příliš těžká. Po chvíli o sobě zase nevěděla. Když se probudila podruhé, spatřila nad sebou rozmazaný obličej. Pod hlavou cítila něco měkkého, jako polštář.

Zrak se jí vyjasnil. Spatřila známé černé vlasy v pevně utaženém culíku. „Karro?”

„Jsi vzhůru! Jak se cítíš?”

„Bolí mě hlava,” zasmála se. „Co se stalo? A banditi?”

Opatrně se usadila. Její kamarádka měla svázané ruce za zády. Seděla opřená o jeden z vraků. To měkké, co Arielle předtím cítila, byly pravděpodobně Kařřiny nohy. Před sebou měla výjev jak z nějaké noční můry. Jeff se snažil přemoct bandity. Oháněl se svou obrovskou zbraní. Okolo něj mohlo být šest ozbrojených mužů. Další čekali v záloze.

„Pomoz mi to rozvázat,” poprosila ji Karra.

„Co chceš dělat? Sama je nepřemůžeš.”

„Stačí porazit jednoho,” mrkla na ni. Jelikož byla doteď Arielle v bezvědomí, stál vůdce k nim zády. Dvě mladé dívky očividně nebral jako hrozbu. Za to ozbrojeného muže ano.

Když se její kamarádka zbavila svých pout, vytáhla odněkud dlouhý černý nůž. Jako nějaké šelma se potichu plížila k vůdci. Nechápala, co chce Karra dělat. Najednou ji uviděla vyskočit a přiložila svou zbraň na krk toho holohlavého muže. On se napřímil a čas se jako by zastavil. Všichni ustali v boji. Jen Jeff využil příležitosti a sejmul ty, kteří mu byli nejblíž.

„Určitě máte svého šéfíka rádi,” usmála se Karra. „Teď nás necháte být a uvolníte nám cestu, nebo zajedu hlouběji,”

Většina chlapů před nimi začala pokládat cokoliv, co měli v rukou. Arielle měla ze země celkem omezený výhled. Viděla pouze Kařřina záda a nohy vůdce gangu.

„V žádném případě!” Jeho hlas zahřměl. Podle zvuku jejich průvodce využil momentu překvapení a prostřílel si cestu z chumlu těl. Po poslední střele zvuky utichly. Slyšela pouze hlasité buchnutí, jako by něco těžkého spadlo na zem. Smích. Přímo před ní. Najednou postava, na které byla Karra pověšená, padla k zemi.

Stalo se toho moc najednou, že nevěděla, kam se dívat dřív. Poskoci holohlavého muže, který se teď dusil vlastní krví, začali brát nohy na ramena. Několik jich padlo. Ani se neobtěžovali sesbírat své padlé kamarády – prostě utekli.

Chtělo se jí brečet. Tolik bolesti. Tolik smrti. A kvůli čemu… Na mrtvolu u nohou její nejlepší kamarádky se nemohla ani podívat. Začala pohledem hledat jejich řidiče. Našla ho, jak leží mezi padlými protivníky. Držel se za bok a mělce dýchal. Jeho ruka se začala barvit odstínem sytě rudé.

Arielle vůbec zprvu nedocházelo, že neví, jak se dostane do dalšího útočiště. Neznala taky odpověď na žádnou z otázek, jako jak je daleko? Je možné tam dojít pěšky? Co je cestou? Jak to vypadá tam venku? Celý svůj život strávila tady. Na tomto místě. Nedokázala si představit něco ještě většího než tento shluk budov, polí a nedalekou vodní nádrž.

Od Matky představené se dozvěděla, že ta žena mířila na západ. Jaké je nejbližší město na západě? Nějaký Pittsburgh. Blízké okolí měla nastudované z map. Odbornice na zeměpis a vyznání se v terénu byla ale Karra. Kromě toho byla nejlepší studentkou hodin přežití. Dokázala rozdělat oheň na noc a podle okolí poznat, kde je sever.

Nedaleko od Kláštera zahlédla napakovaný náklaďák. Nějaký pán tam zrovna házel poslední věci a vypadalo to, že plánuje někam vyrazit. Byl oblečený v pískových barvách a přes obličej měl daný šátek. Na zádech měl zbraň.

„Pane?“ Muž se otočil. Na Arielle se podívaly oči, které toho viděly příliš mnoho. Šedé oči rámoval vrásčitý opálený obličej.

„Nezdržuj mě děvče, nemám čas. Musím vyrazit na cestu.“

„Prosím. Potřebujeme se dostat na západ. Prý je nejblíž nějaký Pittsburgh.“ ukázala na Karru, která se ošívala za ní.

„Běž pryč,“ mávl rukou a zamířil ke kabině řidiče.

„Zaplatím vám!“ vytáhla z kapsy pytlíček ampulek. V dnešní době peníze nic neznamenaly. Nejcennější byla voda. A za ni byli lidé schopni i zabíjet.

Zaváhal. Vidina pár ampulek navíc ho asi přiměla se nad dvěma dívkami slitovat. „Naskočte si. Svezu vás.“

Dovedl je k většímu autu zelené barvy. Pár jich již v tomto městě viděla, ale nikdy v něm nejela. Vlastně k němu ani nebyla takto blízko. Jaké to asi bude v něm jet? Možná působila lehce napjatě.

Jejich průvodce se jmenoval Jeff. Moc ukecaný nebyl a neustále si něco bručel pod fousy. Udělal jim místo vedle sebe.Zbraň, kterou měl pověšenou na zádech upevnil do držáku nad předním sklem. Arielle nebyla moc nadšená z toho, že musí sedět přímo vedle něj. Linula se z něj zvláštní vůně. Nutila ji krčit nos.

„Nevypadáte, že byste někdy byly tam venku,” ukázal na zavřenou bránu před sebou. Byla těžká a kovová, takže přes ni nebylo vidět ven.

„Poprvé opouštíme Klášter,” přiznala Karra, která seděla u okýnka.

„Pšš! Nemusíme to každýmu vykládat na potkání!” osočila ji Arielle. Karra jen zakroutila očima.

„Dobře, slečinky. Tam venku to neni jako procházka růžovou zahradou. Je to nebezpečný. Vyskytujou se tam různá individua. Může nás taky někdo přepadnout.”

„Cože?!” Arielle málem vyskočila ze sedačky.

Jeff se na ni zamračil a pokračoval: „Pokud budeme mít cestou nějaký problém, kam půjdu já, tam půjdete vy. A budete dělat pouze to, co vám řeknu. Jasné?”

Obě horlivě zakývaly hlavou na souhlas. Jeff nastartoval náklaďák a pokynul rukou z okýnka, aby mu otevřeli bránu. A je to tady. Poprvé opustí místo, kde vyrostly. Chytila Karru za ruku a ona jí to opětovala. Podívaly se na sebe. Plné odhodlání a naděje.

Vůz se s velkým rachocením rozjel. Brána byla otevřená. Před sebou měli pouze trosky tehdejší civilizace. Arielle si prohlížela kostry domů a vzdálených mrakodrapů. Na kraji cesty byla postavená opuštěná auta, které tam majitelé nechali. Jak cesta ubíhala, domů ubývalo a přibývalo volného prostoru. A vraků aut. Stále se drželi na velké silnici.

Podívala se na Jeffa. Sledoval cestu před sebou a nezaváhal na jediným místě. Pravděpodobně tuto cestu už zná jako své boty. Ví, co ho čeká a co je může potkat. Opřela si hlavu o Kařřino rameno a sledovala okolí. Všude mrtvo. Jediný živý objekt v okolí seděl v tomto voze. Domy brzy vystřídalo obrovské sucho.

„Kde je ta příroda, o které nás učili?” zašeptala.

„Pryč. Dříve by tu bylo zeleno kam se podíváš. Po těch zlomových událostech ale všechno umřelo. A voda se stala nejcennější komoditou.”

„Jakých událostech?” Dějiny nikdy nebyly Ariellin oblíbený předmět a většinu času nedávala pozor.

„Svět zasáhl virus. Byl tak ničivý, že brzy zahltil nemocnice a márnice. Snažili se to zvrátit, ale čísla rostla. A lidi to změnilo. Brzy začaly násilné protesty. Dopadlo to tak, že většina lidí buď umřela na vir, zabili se v demonstracích nebo je násilně zabil nakažený s těžkým průběhem. Vir zmutoval a z některých lidí se stala vražedná monstra. Zbylo pár lidí, kteří byli na vir imunní. Uchýlili se do takzvaných útočišť.”

„Ale co se stalo s přírodou?” zajímala se Arielle.

„V průběhu těchto událostí vir začal napadat i některá zvířata. Postupně všechna vymřela a přírodu to velmi zasáhlo. Teploty začaly stoupat a země se vysušovala. Říká se, že jeden vědec postavil něco jako Noemovu archu a umístil tam co nejvíce druhů zvířat. Nikdo ale neví, kde se archa nachází. Stovky let nikdo neviděl jediné zvíře.”

„Neřekla bych, že toho budete tolik vědět,” přiznala se Karra.

„Dějiny jsou mojí vášní. Mám spoustu… Doprdele!”

Arielle vzhlédla. Před nimi byla barikáda z aut. Byla to slepá ulička. Vraky byly naskládaný na sebe jako hradba. „Co budeme dělat?”

Jejich vozidlo zastavilo. Posádka náklaďáku hleděla na zátarasu před sebou. Jeff se mračil. Kabinou zněly velmi sprosté nadávky, které děvčata z Kláštera už v životě nechtěla slyšlet.

„Zůstaňte ve voze. Za žádných okolností nevystupujte.” Jeho pohled je přímo propichoval vejpůl. Arielle se začínala bát.

„A-Ano pane.”

Jeff sundal zbraň z držáku a prudce otevřel dveře. Na silnici přímo vyskočil. S hlasitým bouchnutím šel prozkoumat problém před sebou. Podívala se na svou kamarádku vedle sebe se strachem v očích. Ani jedna nevěděla, co je čeká a proč tu někdo postavil tuto zátarasu.

Periferním viděním zpozorovala pohyb. Jejich společník se blížil ke konci slepé uličky. Tento pohyb, který viděla, nepatřil jemu. Byl to někdo jiný. Ani se nestačila nadechnout. Zpoza vraků vyskákalo spousta postav zahalených až po nos. Jediný, komu bylo vidět do tváře, byla postava přímo před Jeffem. Každý z nich měl v ruce nějaký druh zbraně. Byli přepadeni a navíc v přesile.

Bylo to v háji.