Vítejte v roce 2018

Nový rok je tu a s ním přišly i předsevzetí. Pro spoustu lidí je to téměř “tradice”, že si každý rok dají nějaké to předsevzetí. Já toto nedělám, nikdy jsem k tomu nebyla.  Taky jednoduše proto, že jsem to nikdy nedodržela.

Myslím si, že rok 2018 bude úplně jiný. Tedy alespoň pro mě. Poprvé v životě mám nějaký cíl, který chci splnit. Není to ale jenom například, že budu cvičit, nebo že se budu učit. Je to cíl, ve kterém se skrývají další malé cíle a úkoly, které musím splnit. Bude to dlouhá cesta a ani jednoduchá zrovna nebude, ale přesně tyhle věci se vyplatí. Kdyby to bylo jednoduché, tak by to dělal každý, ne?

Když  se ohlédnu zpět na minulý rok, tedy 2017, byl to pro mě rok růstu, změn a procitnutí. V jednotlivých momentech bych mohla říct, že byl smutný a osamělý. Když se na něj ale podívám jako na celek, tak jsem si ho užila.

Na tento rok mám určitě hodně plánů a cílů, některé nechci ale prozatím zveřejňovat, abych to nějak nezakřikla. Určitě se chci ale věnovat jak psaní tak blogu a začít (konečně) pravidelně psát články. Od ledna mě asi jako plno ostatních vysokoškoláků čekají zkoušky, tak bych je všechny chtěla zvládnout nejlépe na první pokus.

Zároveň si slibuju, že se k sobě budu chovat tak nejlépe, jak to půjde. Život máme jen jeden a zrovna dlouhý taky není, tak si ho pojďme užít a zbytečně si ho nekazme. Sami se sebou budeme celý život a myslím si že zrovna tento vztah je ze všech nejdůležitější. Postupně přicházím na to, že nemůžeme být milováni, pokud nemilujeme sami sebe. Ono taky další pořekadla jako v nouzi poznáš přítelenaděje umírá poslední. Tyhle a i další se mi v tom minulém roce opravdu osvědčily.

Jsem vděčná všem překážkám, se kterými jsem se potkala. Některé věci si opravdu člověk musí prožít, aby pochopil. Zkušenosti jsou k nezaplacení.

Všem vám přeji do nového roku spoustu štěstí, zdraví a lásky. Ať dodržíte vše, co jste si předsevzali a ať se vám plní vaše cíle a přání. Dělejte co vás baví, buďte se svými milovanými a získávejte nové zkušenosti a znalosti. Je to váš život, nikoho jiného. Žijte ho tak, jak chcete vy.

Dáváte si vy nějaká předsevzetí? Dejte mi vědět do komentářů 🙂

Psací blok

Ahoj lidi,

je pravda, že jsem poslední dobou moc nepřispívala… Spíš vůbec. Jde o to, že nevím co a mám do toho všeho zkouškové, s kamarády se snažím rozjet jeden projekt a sehnala jsem si brigádu.

Psací blok je věc, která se mě drží jako klíště nějakou chvíli. Nemám žádné nápady a když už něco napíšu, je v tom příběhu něco, co je ve všech ostatních. Nikdy to ani nedopíšu do konce, jen to načnu a pak zjistím, že to psát nechci… Nebo že mi vadí, že je skoro stejný jako ta povídka předtím.

Chtěla bych udělat něco, čím ten blok eliminovat, ale už mě nic nenapadá. Razím si heslo, že “spisovatel” by měl psát tehdy, má-li na to chuť a nápad. Nechci se do ničeho nutit, prostě chci, aby to přišlo samo.

Já tu knihu ale jednou napíšu, to vám slibuju. Budu s vámi v kontaktu, dám vám vědět, pokud se cokoliv změní. (Nebo to poznáte, až najdete novou povídku na webu).

 

Pokud byste měli nějaké tipy na to, jak se poprat s pisatelským blokem, dejte mi vědět do komentářů.

Přestala jsem kouřit

Cigarety, e-cigarety, doutníky a další jsou problémem dnešní společnosti. Začínají s ním už lidé ve velmi mladém věku. Je to toxické. Nezdravé.

Já jsem kouřila přes 5 let. Denně jsem cigaret nevykouřila moc, ale u piva jsem zvládla i krabičku za 2 hodiny. Postupem času se to zvyšovalo, posledních pár měsíců se to snižovalo. Už mě to nebavilo, nebylo nic, co jsem z toho měla. A tak jsem prostě přestala.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že je to moje poslední cigareta a zahodila jsem to. A jsem za to ráda. Skončila jsem se zlozvykem, kterým trpí mnoho mladých i starších lidí. Je to zdroj peněz pro stát a zároveň vysává peníze ze spotřebitelů.

Co se změnilo potom, co jsem přestala? Asi největší změna bylo to, že bych už s tím nezačala. Začalo mi to smrdět. Nemám na to chuť. Vrátil se mi čich, což jsem ani nevěděla, že má omezený. A hodně. Přijde mi, že udýchám víc fyzických aktivit. Ano, začala jsem víc jíst, ale víc si i jídlo vychutnám.

Své kamarády co kouří toleruji, ale smrdí mi to. Nekouřím něco přes 3 měsíce. A myslím, že to je nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Je to o rozhodnutí přestat. O odhodlání. O vůli.

Svět bez cigarety je lepší. Nechci vás do ničeho nutit, je to jen a jen váš život.

Problém zvaný rétorika

Jste dobří rétoři? Vadí vám to, jste nervózní, nebo je to pro vás lehké jak facka?

Rétorika je obor, který je v dnešní společnosti velmi požadovaná, a musíte v ní být dobří. Jenže pro mnoho lidí je problém se před patnácti lidmi, kdy máte za sebou jen PowerPointovou prezentaci, jen představit, natož odříkat 3 minutovou prezentaci 

Ale proč je to takový problém? Proč z toho máme takový strach? Je to v podstatě jen mluvení. Mluvení před publikem. A všichni na vás zírají a dělají si o vás obrázek. A tak z toho člověk znervózní ještě víc, i když v podstatě o nic nejde.

Jenže v průběhu vašeho projevu publikum dává pozor na několik věcí: Nečte to náhodou? Působí sebevědomě, usmívá se? Dělá gesta, mění hlas, nebo to jen odříkává jako básničku? A je jich víc. Pokud vám to nejde a jenom to čtete, publikum brzy začnete nudit a odejdou.

A právě ta pozornost může být tím, z čeho mají někteří strach.

Jak něčeho chcete dosáhnout, když se nebudete snažit?

Přemýšleli jste někdy, že do toho světa, kde žijete, tak úplně nepatříte?

Mě ta myšlenka poslední dobou napadá čím dál častěji a nějak se jí nemůžu zbavit. Přemýšlím nad tím, co chci dělat, kým chci být. Bohužel nemám nějak stanovený plán kým budu za pět nebo deset let, ani kde budu žít, ale jedno vím jistě. Chci dělat to, co mě baví a s lidmi, které mám ráda.

Už od malička jsem se rozhodovala čím  chci být a neustále jsem to měnila. Dokonce ani teď pořádně nevím, kde bych chtěla pracovat a to už studuji druhou vysokou.  Od střední po jeden rok na vysoké jsem studovala ekonomický obor, myslela jsem si, že když nevím, co chci studovat, že to pro mě bude ta pravá cesta. V prváku jsem zjistila, že statistika, politologie, ekonomika, matematika mě opravdu nebaví a tak jsem se rozhodla kompletně změnit obor. A skončila jsem na mediální škole.

Ale jsem za to ráda, protože vím že studuji něco, co mě baví o 100 % víc než ekonomika. Je to něco, v čem se můžu dál rozvíjet (i když i tu jsou neoblíbené předměty).

Teď jde jen o otázku – najdu tu přátele na celý život, nebo to budou jen ti lidi, se kterými se po škole už bavit nebudete? Budu s nimi podnikat výlety, chodit si někam sednout (na pivo, víno či něco víc)? Nevím.

Cítím se jako na houpačce, ale chci věřit že čas vše spraví. Že po nějaké době najdu ty pravé kamarády.  Že se znovu podívám do mého milovaného Londýna, třeba se tam za deset let odstěhuju, co já vím. Už se nebudu cítit jako na křehkém člunu, který se každou chvíli převrátí. Snažím se věřit, a to by měli všichni, i když to je těžké.

Tenhle článek není úplně plánovaný, ale i přes to jsem ráda, že ho píšu. Každý z nás je na nějaké cestě životem a měl by z ní vytřískat to nejlepší co v tuhle chvíli jde. I když se cítíte na dně.

Jak něčeho chcete dosáhnout, když se nebudete snažit?

Tvořivý blok?

Stalo se vám někdy, že jste měli takový tvořivý blok, že jste ani neměli náladu něco vytvářet? Mně ano a to i přes to, že moje osobní trable ani nebyly tak kritické. Byla jsem celkem v pohodě, dokonce mám v hlavě nápad na povídku.

Já v posledních pár měsících neměla ani myšlenku, že bych měla nebo mohla něco napsat. Ani mě to nenapadlo. Zkrátka jsem neměla co psát. A včera mě konečně napadlo nějaké téma, na které s vámi mluvit.

Snažila jsem se číst knížky, objevila jsem další oblíbenou autorku. Dívala jsem se na seriály, začala jsem koukat na ty, které jsem z nějakého důvodu přestala sledovat. Lehce jsem se věnovala škole, některá moje kamarádství bohužel skončila, s některými jsem se začala více bavit .

Ale i přes to mi trvalo dva měsíce, než jsem něco napsala. Cokoliv bylo lepší, než nic. Chci zase začít psát povídky, ale problém je, že já jich rozepíš tucet a nedopíšu ani jednu. Chcete, abych pokračovala v nějaké určité, nebo chcete nějakou jinou, lehce fantasy? 

Dejte mi vědět do komentářů. Doufám, že další článek vyjde normálně příští týden. xoxo, mějte se hezky 

Moderátorování, zprávy, natáčení a další…

Čauky! 

První pokec u kafíčka je tu a já Vám přináším novinky, možná i informace, které by Vás mohly zaujmout.

Jak již víte, studuji mediální školu – která je o 100 % lepší, než Česká zemědělská univerzita. Což o to, já proti ní nic nemám, jenže mě ten obor krutě nebavil a bylo to čisté utrpení. Jestli Vás zajímá, jaký studuji obor, tak je to publicistika. Specializaci nemám, ty se vybírají až do druhého ročníku. A je opravdu z čeho vybírat. Fotografie, kamera, moderátor, střihač, novinář a mnoho dalšího. Takže vůbec nevím, co si vybrat. Původně jsem šla na tuto školu s tím, že chci psát zprávy a být novinář. Jenže, první ročník je takový “obecnější”, aby jsme se lépe rozhodli. 

Já v tom mám spíš větší zmatek.

Zrovna jedu domů a rozhodla jsem se, že se s Vámi podělím o mojí další zkušenost z mediálního prostředí – stand-up. Pokud Vám to nic neříká, nevadí. Vy ostatní pravděpodobně znáte ty anglické či americké stand-upy, nebo naše Na stojáka. Jenže ten mediální stand-up je spíše uvedení reportáže, kde jste na určitém místě a pár větami uvedete, nebo ukončíte reportáž.

A zrovna uvedení reportáže jsme dělali dnes na jedné hodině. Vyzkoušela jsem si jak za kamerou, tak před ní. Musím říct, že mě bavilo obojí, ale být před kamerou mi asi tolik nešlo – musím zlepšit svůj mluvený projev.

A co vlastně kromě stand-upů tady děláme? Fotíme se, natáčíme, děláme rozhovory, píšeme články, stříháme videa a mnoho dalšího. Opravdu mě to baví, a to je důležité. Když už vysokou, chtěla jsem, aby mě to opravdu bavilo – budu to pravděpodobně dělat celý život.

Zase se ozvu, mějte se!