POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 6

Byla všude. Červená tekutina jí protékala mezi prsty. Snažila si nevšímat těl, která se válela všude kolem. Soustředila se jen na zacelení rány před sebou. Lékárnička, kterou měl Jeff ve voze, už zažila lepší časy. Dřívější bílá krabička nabrala hnědožluté odstíny a obsah se zeskrovnil. Arielle tak trochu doufala, že bude obsahovat šití. Jehlu našla, ale nit už někdo spotřeboval. Věděla, že by měla vyndat náboj, který vězel v jeho těle. Kulka byla bohužel hluboko a ona neměla nástroje k tomu, aby ji vylovila. Pro Jeffa by to byla velmi bolestivá záležitost. Nechala ho tedy, aby si tlačil na ránu a mezitím hledala něco, čím ránu zašije. Neviděla nic jinýho, jen tu krev. Všude. Na rukou, na zemi, za nehty. Pošpinila Jeffovi ruce i oblečení.

Continue reading “POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 6”

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 5

Na Jeffa mířilo asi deset zbraní. Vypadal bezradně. Muž před ním byl pravděpodobně vůdce celé této bandy. Pistolí v ruce ukázal na vůz, ve kterém seděly. A podíval se přímo na ně.

Podle toho, co Arielle vypozorovala, byl jediný, kdo za celou dobu promluvil. Neslyšela, co říkal. Nepotřebovala to. Cítila strach jejich společníka a neohrožené sebevědomí muže, který ho ohrožoval. I ji ochromoval strach. Prostupoval celým jejím tělem a ukotvil ji na místě. Ruce se jí třásly. Měla je propletené v klíně a doufala, že to tak zamaskuje. Ráda by Jeffovi nějak pomohla. Nevěděla jak.

Karra, která seděla vedle ní, nevypadala, že vůbec zná slovo strach. Působila neohroženě. Jako by zvládla přemoct všechny tyto bandity a zachránit jejich průvodce. To ovšem nebylo možné. Arielle stále doufala, že budou chtít jen vodu. Dala by jim vše, co má, jen aby je nechali jet.

Ke dveřím kabiny se začalo přibližovat několik mužů. V tu chvíli by nejradši splynula se sedačkou. Neuběhla ani minuta a nějaký muž vytahoval Karru s náklaďáku. Její obličej ani nezměnil výraz a ona je v klidu nechala, aby ji vyvlekli. Aspoň to tak vypadalo. Další ruce začaly chňapat i po Arielle. Nechtěla se nechat ale věděla, že jiná možnost není. Ne, pokud jich bylo tolik.

Muž si ji přehodil přes rameno. Zavřela oči, jen aby se nemusela dívat na něj a na ubíhající zem. Její vrchní polovina těla se podivně pohupovala a v hlavě jí začalo hučet.

„Co to tady máme?” Ucítila zpocenou ruku, jak jí sahá na krk. Na znamení. Druhá ruka spoutala její ruce a ona se nemohla bránit. Cukla hlavou ve snaze setřást nenechavé prsty ze svého krku.

„Nech ji být!” Bylo to poprvé, co Karra projevila nějakou emoci. Aspoň od doby, co je přepadli.

„Ono to mluví!” chraplavý hlas se zasmál. Kdyby mohla, vsadila by se, že patří jejich holohlavému vůdci. Jako jedinému mu bylo vidět do obličeje. „Ta musí bejt ňáká spešl, když má na sobě značku!”

Tupá rána udeřila do jejího zátylku. Bolestí se jí dělaly mžitky před očima, až ji uvítala tma.

***

Uslyšela hlasy. Hádaly se. Snažila se otevřít oči, ale její víčka byla příliš těžká. Po chvíli o sobě zase nevěděla. Když se probudila podruhé, spatřila nad sebou rozmazaný obličej. Pod hlavou cítila něco měkkého, jako polštář.

Zrak se jí vyjasnil. Spatřila známé černé vlasy v pevně utaženém culíku. „Karro?”

„Jsi vzhůru! Jak se cítíš?”

„Bolí mě hlava,” zasmála se. „Co se stalo? A banditi?”

Opatrně se usadila. Její kamarádka měla svázané ruce za zády. Seděla opřená o jeden z vraků. To měkké, co Arielle předtím cítila, byly pravděpodobně Kařřiny nohy. Před sebou měla výjev jak z nějaké noční můry. Jeff se snažil přemoct bandity. Oháněl se svou obrovskou zbraní. Okolo něj mohlo být šest ozbrojených mužů. Další čekali v záloze.

„Pomoz mi to rozvázat,” poprosila ji Karra.

„Co chceš dělat? Sama je nepřemůžeš.”

„Stačí porazit jednoho,” mrkla na ni. Jelikož byla doteď Arielle v bezvědomí, stál vůdce k nim zády. Dvě mladé dívky očividně nebral jako hrozbu. Za to ozbrojeného muže ano.

Když se její kamarádka zbavila svých pout, vytáhla odněkud dlouhý černý nůž. Jako nějaké šelma se potichu plížila k vůdci. Nechápala, co chce Karra dělat. Najednou ji uviděla vyskočit a přiložila svou zbraň na krk toho holohlavého muže. On se napřímil a čas se jako by zastavil. Všichni ustali v boji. Jen Jeff využil příležitosti a sejmul ty, kteří mu byli nejblíž.

„Určitě máte svého šéfíka rádi,” usmála se Karra. „Teď nás necháte být a uvolníte nám cestu, nebo zajedu hlouběji,”

Většina chlapů před nimi začala pokládat cokoliv, co měli v rukou. Arielle měla ze země celkem omezený výhled. Viděla pouze Kařřina záda a nohy vůdce gangu.

„V žádném případě!” Jeho hlas zahřměl. Podle zvuku jejich průvodce využil momentu překvapení a prostřílel si cestu z chumlu těl. Po poslední střele zvuky utichly. Slyšela pouze hlasité buchnutí, jako by něco těžkého spadlo na zem. Smích. Přímo před ní. Najednou postava, na které byla Karra pověšená, padla k zemi.

Stalo se toho moc najednou, že nevěděla, kam se dívat dřív. Poskoci holohlavého muže, který se teď dusil vlastní krví, začali brát nohy na ramena. Několik jich padlo. Ani se neobtěžovali sesbírat své padlé kamarády – prostě utekli.

Chtělo se jí brečet. Tolik bolesti. Tolik smrti. A kvůli čemu… Na mrtvolu u nohou její nejlepší kamarádky se nemohla ani podívat. Začala pohledem hledat jejich řidiče. Našla ho, jak leží mezi padlými protivníky. Držel se za bok a mělce dýchal. Jeho ruka se začala barvit odstínem sytě rudé.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 4

Arielle vůbec zprvu nedocházelo, že neví, jak se dostane do dalšího útočiště. Neznala taky odpověď na žádnou z otázek, jako jak je daleko? Je možné tam dojít pěšky? Co je cestou? Jak to vypadá tam venku? Celý svůj život strávila tady. Na tomto místě. Nedokázala si představit něco ještě většího než tento shluk budov, polí a nedalekou vodní nádrž.

Od Matky představené se dozvěděla, že ta žena mířila na západ. Jaké je nejbližší město na západě? Nějaký Pittsburgh. Blízké okolí měla nastudované z map. Odbornice na zeměpis a vyznání se v terénu byla ale Karra. Kromě toho byla nejlepší studentkou hodin přežití. Dokázala rozdělat oheň na noc a podle okolí poznat, kde je sever.

Nedaleko od Kláštera zahlédla napakovaný náklaďák. Nějaký pán tam zrovna házel poslední věci a vypadalo to, že plánuje někam vyrazit. Byl oblečený v pískových barvách a přes obličej měl daný šátek. Na zádech měl zbraň.

„Pane?“ Muž se otočil. Na Arielle se podívaly oči, které toho viděly příliš mnoho. Šedé oči rámoval vrásčitý opálený obličej.

„Nezdržuj mě děvče, nemám čas. Musím vyrazit na cestu.“

„Prosím. Potřebujeme se dostat na západ. Prý je nejblíž nějaký Pittsburgh.“ ukázala na Karru, která se ošívala za ní.

„Běž pryč,“ mávl rukou a zamířil ke kabině řidiče.

„Zaplatím vám!“ vytáhla z kapsy pytlíček ampulek. V dnešní době peníze nic neznamenaly. Nejcennější byla voda. A za ni byli lidé schopni i zabíjet.

Zaváhal. Vidina pár ampulek navíc ho asi přiměla se nad dvěma dívkami slitovat. „Naskočte si. Svezu vás.“

Dovedl je k většímu autu zelené barvy. Pár jich již v tomto městě viděla, ale nikdy v něm nejela. Vlastně k němu ani nebyla takto blízko. Jaké to asi bude v něm jet? Možná působila lehce napjatě.

Jejich průvodce se jmenoval Jeff. Moc ukecaný nebyl a neustále si něco bručel pod fousy. Udělal jim místo vedle sebe.Zbraň, kterou měl pověšenou na zádech upevnil do držáku nad předním sklem. Arielle nebyla moc nadšená z toho, že musí sedět přímo vedle něj. Linula se z něj zvláštní vůně. Nutila ji krčit nos.

„Nevypadáte, že byste někdy byly tam venku,” ukázal na zavřenou bránu před sebou. Byla těžká a kovová, takže přes ni nebylo vidět ven.

„Poprvé opouštíme Klášter,” přiznala Karra, která seděla u okýnka.

„Pšš! Nemusíme to každýmu vykládat na potkání!” osočila ji Arielle. Karra jen zakroutila očima.

„Dobře, slečinky. Tam venku to neni jako procházka růžovou zahradou. Je to nebezpečný. Vyskytujou se tam různá individua. Může nás taky někdo přepadnout.”

„Cože?!” Arielle málem vyskočila ze sedačky.

Jeff se na ni zamračil a pokračoval: „Pokud budeme mít cestou nějaký problém, kam půjdu já, tam půjdete vy. A budete dělat pouze to, co vám řeknu. Jasné?”

Obě horlivě zakývaly hlavou na souhlas. Jeff nastartoval náklaďák a pokynul rukou z okýnka, aby mu otevřeli bránu. A je to tady. Poprvé opustí místo, kde vyrostly. Chytila Karru za ruku a ona jí to opětovala. Podívaly se na sebe. Plné odhodlání a naděje.

Vůz se s velkým rachocením rozjel. Brána byla otevřená. Před sebou měli pouze trosky tehdejší civilizace. Arielle si prohlížela kostry domů a vzdálených mrakodrapů. Na kraji cesty byla postavená opuštěná auta, které tam majitelé nechali. Jak cesta ubíhala, domů ubývalo a přibývalo volného prostoru. A vraků aut. Stále se drželi na velké silnici.

Podívala se na Jeffa. Sledoval cestu před sebou a nezaváhal na jediným místě. Pravděpodobně tuto cestu už zná jako své boty. Ví, co ho čeká a co je může potkat. Opřela si hlavu o Kařřino rameno a sledovala okolí. Všude mrtvo. Jediný živý objekt v okolí seděl v tomto voze. Domy brzy vystřídalo obrovské sucho.

„Kde je ta příroda, o které nás učili?” zašeptala.

„Pryč. Dříve by tu bylo zeleno kam se podíváš. Po těch zlomových událostech ale všechno umřelo. A voda se stala nejcennější komoditou.”

„Jakých událostech?” Dějiny nikdy nebyly Ariellin oblíbený předmět a většinu času nedávala pozor.

„Svět zasáhl virus. Byl tak ničivý, že brzy zahltil nemocnice a márnice. Snažili se to zvrátit, ale čísla rostla. A lidi to změnilo. Brzy začaly násilné protesty. Dopadlo to tak, že většina lidí buď umřela na vir, zabili se v demonstracích nebo je násilně zabil nakažený s těžkým průběhem. Vir zmutoval a z některých lidí se stala vražedná monstra. Zbylo pár lidí, kteří byli na vir imunní. Uchýlili se do takzvaných útočišť.”

„Ale co se stalo s přírodou?” zajímala se Arielle.

„V průběhu těchto událostí vir začal napadat i některá zvířata. Postupně všechna vymřela a přírodu to velmi zasáhlo. Teploty začaly stoupat a země se vysušovala. Říká se, že jeden vědec postavil něco jako Noemovu archu a umístil tam co nejvíce druhů zvířat. Nikdo ale neví, kde se archa nachází. Stovky let nikdo neviděl jediné zvíře.”

„Neřekla bych, že toho budete tolik vědět,” přiznala se Karra.

„Dějiny jsou mojí vášní. Mám spoustu… Doprdele!”

Arielle vzhlédla. Před nimi byla barikáda z aut. Byla to slepá ulička. Vraky byly naskládaný na sebe jako hradba. „Co budeme dělat?”

Jejich vozidlo zastavilo. Posádka náklaďáku hleděla na zátarasu před sebou. Jeff se mračil. Kabinou zněly velmi sprosté nadávky, které děvčata z Kláštera už v životě nechtěla slyšlet.

„Zůstaňte ve voze. Za žádných okolností nevystupujte.” Jeho pohled je přímo propichoval vejpůl. Arielle se začínala bát.

„A-Ano pane.”

Jeff sundal zbraň z držáku a prudce otevřel dveře. Na silnici přímo vyskočil. S hlasitým bouchnutím šel prozkoumat problém před sebou. Podívala se na svou kamarádku vedle sebe se strachem v očích. Ani jedna nevěděla, co je čeká a proč tu někdo postavil tuto zátarasu.

Periferním viděním zpozorovala pohyb. Jejich společník se blížil ke konci slepé uličky. Tento pohyb, který viděla, nepatřil jemu. Byl to někdo jiný. Ani se nestačila nadechnout. Zpoza vraků vyskákalo spousta postav zahalených až po nos. Jediný, komu bylo vidět do tváře, byla postava přímo před Jeffem. Každý z nich měl v ruce nějaký druh zbraně. Byli přepadeni a navíc v přesile.

Bylo to v háji.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 3

Potichu přešlapovala na rohu chodby. Mnula si zpocené ruce a neustále pochodovala z jednoho místa na druhé. Vymyslet plán bylo jednodušší než ho provést. Nervozitou měla tak zkroucený žaludek, že se do ní nic nevešlo. Chtěla zaklepat, ale pokaždé ji ochromil strach. Nejen ji už nebavilo, jak se motá před její kanceláří.

„Tak už zaklepej!“ Karra byla její psychická podpora. To, jak se na ni dívala naznačovalo, že už ji nebaví čekat, až tu Arielle vyšlape cestičku. Podívala se na svoji nejlepší kamarádku. Kolik lumpáren spolu jako malé dívky provedly. Od malička byly nerozlučné, a i když se chvilku neviděly, vždy si v případě potřeby na sebe našly čas. Ale teď ji bude muset opustit. „Já vím že máš strach, ale takhle to budeš jen oddalovat. Počkám tu.“

Otočila se zpět ke dveřím. Vytáhla knihu schovanou pod mikinou. Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. Zvedla ruku v pěst a dvakrát ťukla.

„Pojď dál!“ ozvalo se zevnitř. Otevřela dveře. V denním světle se jí kancelář líbila víc. Čelem k ní byl masivní dřevěný stůl obložený různými spisy a knihami. Zpoza stolu vykukovala přátelská tvář Matky představené. Tedy, pokud jste ji něčím nenaštvali. Jako svatozář ji osvětloval sluneční svit procházející oknem za ní. Pokynula Arielle, aby se posadila.

„Matko představená,“ polkla knedlík v krku a odsunula těžkou židli, „chtěla bych se vás zeptat na jednu věc…“

„Povídej dítě, co tě trápí?“

Položila knihu na stůl tak, aby bylo vidět znamení na ní vyryté. „Řekněte mi prosím, jak jsem se sem dostala a jak je najdu.“

Raději se dívala na svoje prsty, kterými si žmoulala roh mikiny. Bylo jí jasné, že za ukradení knihy ji stihne velký trest. Periferním viděním však zahlédla, jak Matka představená vzala knihu do ruky.

„Víš, Arielle, nebylo od tebe pěkné se vloupat do Knihovny. Musela jsi k tomu mít ale pádný důvod. Není snadné být sirotek a už vůbec být jiná než ostatní. Máš na svých ramenou těžké břímě. Není ale moc, co bych ti mohla povědět.

Když tě sem ta žena přinesla, byla už tma. Tu noc byla velká bouřka. Z nebe padaly provazce vody a blesky každou chvíli rozsvěcovaly oblohu. Z počátku jí nebylo vidět do tváře. Držela v rukou zabalený uzlíček – tebe. Předala jej mě do rukou a utíkala. Ještě se naposledy ohlédla. V tu chvíli se z nebe spustil další blesk a osvítil celou postavu i její okolí. Spatřila jsem světle hnědé vlasy schované pod kapucí pláště a čelenku se stejným znamením, co máš vzadu na krku.“

„J-Jak o tom víte?“ osočila se na ni.

„Dítě mé, držela jsem tě v náručí již jako malé miminko. Vždy jsem věděla, že ho máš. Doufala jsem, že doba, kdy budeš chtít vědět víc, nepřijde takhle brzy.“

Přehrávala si ten rozhovor v hlavě. Někdo ji sem donesl a měl na sobě stejné znamení… Znamení, které jí přineslo zatím více otázek než odpovědí. Věděla, že se za tou ženou musí vydat.

„Víte, kam odešla? Ta žena?“

„Jediné, co ti můžu povědět je, že odešla směrem na západ. Nezapomeň, že venkovní svět je jiný než život v útočišti. Nejbližší útočiště je několik dní cesty. Musela cestou doplnit zásoby.“

„Děkuji vám, Matko představená. Vím, že po mém přestupku tady už nemůžu zůstat. Ještě dnes odejdu. Ale jsem opravdu vděčná a vše, co jste pro mě udělali.“

„Stav se v kuchyni mé dítě. Nechám ti připravit balíček na cestu.“

Z kanceláře odcházela zmatená. Myšlenky jí vířily v hlavě. Snažila se je srovnat a zapomněla na Karru, která čekala na chodbě.

„Arielle!“ Otočila se. Její kamarádka stála několik metrů od ní. V očích měla dva velké otazníky.

„Promiň… byla na mě milá. Nevyhubovala mi. Vím, kam se musím vydat. A musí to být dnes.“

„Přece mě tu nemůžeš nechat!“

„Karro, já to musím udělat. Potřebuju zjistit, kdo jsem.“ Knedlík v krku se vracel. Cítila, jak se její oči naplňují vodou. Snažila se vše potlačit, ale nešlo to. „Cítím, že tady nemůžu zůstat. Je mi předurčeno odtud odejít. Nechci tě opustit, ale nemůžu tě nutit, abys šla se mnou.“

Cítila, jak jí slza stéká po tváři. Objala svou nejlepší kamarádku. Byla to spíše sestra i když nepokrevní. Máčely si navzájem ramena a ani jedné to nevadilo. Po nějaké době, která oběma přišla jako chvilka, se od sebe odtáhly.

„Pomůžu ti se zabalit.“ Viděla, jak je Karra zahloubaná v myšlenkách. Nechtěla vyzvídat, protože tato chvíle nebyla jednoduchá ani pro jednu z nich.

Arielle nikdy nebyla za branami bezpečí tohoto města. Nevěděla, co ji čeká venku. Při pomyšlení na několikadenní cestu pustinou ji strach ochromoval celé tělo. Její schopnosti přežití nebyly tak vysoké, jako Kařřiny. Ona věděla aspoň jak si rozdělat oheň a doufala, že jí jídlo vydrží až do dalšího útočiště.

Mlčky vešly do ložnic. Popadla svůj batoh, který schovávala pod postelí a házela do něj vše, co jí přišlo pod ruku. Hlavu měla plnou obav toho, co ji čeká.

„Ty odcházíš?“ Naproti její posteli stála holčička v obnošených šatech. Blonďaté vlasy měla svázané v ledabylém copu. Její světlé oči na ni prosebně hleděly. Jmenovala se Kaia.

„Ano, musím. Ale všichni mi budete moc chybět!“ Lehce ji objala. Cítila, jak se jí znovu spouští proud slz.

O chvíli později stála ve dveřích kláštera. Před ní se otevíral jiný svět. Neměl pravidla, lidé se jen snažili přežít. Každý se staral o svůj kus půdy. Navzájem si pomáhali, pokud někomu něco chybělo. Aspoň v to doufala. A teď vše musela opustit.

Popruh batohu žmoulala v ruce. Naposledy se otočila a chtěla udělat první krok. Musela vykročit správnou nohou.

„Počkeeeej!“ ozvalo se za ní. Rychle se otočila. Zpoza rohu vyběhla udýchaná Karra. Tmavě hnědé vlasy měla rozlítané na všechny strany a její opálená kůže získávala rudý nádech. Arielle ji pozorovala, jako by byla svědkem něčeho, co dosud nespatřila. Nechápala, co se v tuto chvíli dělo. Rozloučily se. Její nejlepší kamarádka teď stála u ní, předkloněná popadala dech.

„Co tu děláš?“ Všimla si sbaleného batohu, který vykukoval Kařře na zádech. „A máš sbaleno?“

„Nenechám tě jít samotnou! Co by sis beze mě počala? Vždyť sotva umíš rozdělat oheň…“ zazubila se. „Jdeme?“

Chytily se za ruce a společně vykročily do světa, který ani jedna z nich neznaly.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 2

Snažila se nedávat najevo svoji nervozitu. Doufala, že měla výhodu – tmu. Věděla, že jeptiška před ní neví, kdo z dětí to je. Mohla prostě jen utéct, prošlo by jí to? Neměla jen zkusit, že neví, kde je? Na velké rozhodování neměla čas. Musela něco udělat.

„C-Co se to děje?“ Dávala si pozor, aby neupozorňovala na knihu, kterou měla schovanou pod trikem. Snažila se znít rozespale. Přivřela oči a lehce se zakymácela, jako by se právě probouzela. „Šla jsem spát… proč tu jsem?“

Sestra jí to asi úplně nevěřila, ale nechala to být. Cítila na sobě její bdělý pohled. Určitě hledala, co je zde špatně. Ucítila ruku na bedrech, jak ji vedla zpátky do pokojů. To nemohla dopustit! Musela vrátit ještě klíč! Pokud ho nevrátí, bude všem jasné, co dělala u Knihovny. Přemýšlela. Blížily se ke dveřím kanceláře. Kdyby zakopla a poslala klíč po zemi do kanceláře Matky představené, problém by se nevyřešil.

„Potřebuji na malou… do postele pak trefím sama. Děkuji sestro za pomoc,“ jemně se na ni usmála. Koupelny byly bohužel na druhou stranu chodby. Když ale půjde přesně tam, kam říkala… mohla by si sestra jít po svých. A cestou zpátky možná stihne zanést klíč zpět.

„To vydržíš do rána. Teď alou do postele!“ Její přísný hlas ji káral každým slovem. Nepřipouštěl žádné výjimky. Doprovodila jí až do postele a počkala, až si lehne. Svléknout se Arielle nemohla, protože to by odhalila svůj dnešní úlovek. Vymluvila se na zimu.

Zavřela oči. Dech se jí zpomaloval. Myslela na to, že ještě musí vrátit ten klíč… Ani nevěděla, kdy její dozor odešel. Temnota ji pohltila a ona se vydala vstříc snům.

Když se vzbudila, tma v sále se měnila v šero. Okolo sebe slyšela oddechovat ostatní děti. Ani nevěděly, že byla někde pryč. Já usnula! Knížku schovala pod polštář a klíč si vzala do ruky. Potichu vstala a proplížila se tichou místností až ke dveřím. Jemně zavrzaly a ona už byla na chodbě.

Bylo tu ticho a klid. Lampy na stěnách osvětlovaly prostor. Za chvíli je zhasnou, protože budou svítit zbytečně. Neváhala a rozeběhla se. Dveře byly umístěny v rohu, takže na ně dohlédla. Věděla, že zdání může klamat. Vypadaly, že by mohly zůstat z noci odemčené. Po noční zkušenosti v to již nedoufala.

Kancelář se blížila a její neklid narůstal. Nevěděla, co bude dělat, pokud budou opravdu zamčené. Nebo pokud v nich najde Matku představenou. Ani na jedno se snažila nemyslet a rozhodla se, že bude konat podle situace.

V druhé části chodby nikdo nebyl. Přiblížila se tedy ke dveřím. Byly pootevřené! Lehce do nich ťukla. Škvíra se zvětšovala a ona zahlédla potemnělou místnost a obrysy nábytku. Zprvu to vypadalo, že tam nikdo není, pak ale zahlédla jednu ze sester. Seděla na židli, kterou odsunula dál od stolu. Před sebou měla rozložené papíry v tvrdých deskách. Chrápala. Arielle se uchechtla. Obešla stůl a tak, aby ji nevzbudila, otevřela daný šuplík a klíč vsunula pod stoh papírů. Pomalu ho zavírala, aby nevrzal. Po špičkách se vydala ven z kanceláře a dveře přivřela do stejného stavu, ve kterém je našla.

Úkol splněn! Spadl jí kámen ze srdce. Došla do Knihovny a zpátky, vrátila klíč a nikdo ji z ničeho nepodezíral. Opravdu se to stalo? Nesnila? Čekat, až ji tu někdo načape, nehodlala. Rychlým krokem šla zpátky do postele.

Lehla si, zakryla se dekou a sáhla pro knihu pod sebou. Celá napjatá ji držela v rukou. Nejdříve si ji prohlédla od desek až po hřbet. Kromě znamení, které má ona na krku, na ní nebylo nic. Žádný název. Otevřela ji.

Byl to příběh! Pojednával o tom, že se svět, jak ho tehdy lidé znali, blížil ke konci. Lidé z jedné organizace tušili, co se může stát, už několik let dopředu. Naplánovali, že sestrojí takové zařízení, které zvířatům nasimuluje jejich přirozené prostředí a mohou tam žít. Jmenovalo se Archa II. Popisovali zde, jak vytvářeli onu zvláštní technologii, jak ji testovali. Nakonec, pomalu za pět dvanáct, opustili ve svých kamionech haly, které byly jejich domovem. Vydali se na nekonečnou cestu světem. Dříve prý jezdili do různých útočišť a vodili si dovnitř návštěvníky, aby se podívali na zvířata. Sháněli také různé zprávy a zvěsti o nějakých zvířatech, která to mohla ještě přežít. Moc jich nebylo. Dokonce tvořili různá vystoupení a představení. Žádné ale neubližovalo onomu zvířeti. Prý to vypadalo, jako by s nimi ten člověk mluvil… Říkalo se, že ten, kdo karavanu vedl, měl schopnost vést a rozumět zvířatům. A potom se slehli neznámo kam a nikdo je stovky let neviděl.

Do čtení se zabrala takovým způsobem, že si ani nevšimla dětí, které vstávaly na snídani. Nebýt jedné holčičky, která ji probrala, zmeškala by ji úplně.

Každou volnou chvilku potají četla svou novou knihu. Nedalo se říct, že byla úplně ukradená, spíše vypůjčená. Plánovala ji vrátit… možná. Nikde se tam ale nepsalo, kde se nacházela karavana teď. Rozhodla se k riskantnímu kroku – zeptá se Matky představené. V některých hodinách si četla pod lavicí místo toho, aby dávala pozor. Probíraná látka ji zajímala, ale tyto informace z knihy by ji mohly zavést k jejímu původu! Mohly by jí odpovědět na všechny otázky, které se jí honily hlavou… A toho se nechtěla…

„Co to tu máš Arielle?“ Přísný hlas přerušil její myšlenkový pochod. Rychle vzhlédla. Nad její lavicí stála jedna ze sester, která vyučovala nejvíce nudný předmět v historii kláštera.

„N-Nic sestro Janet…“ Nestihla ani dokončit větu.

„Vím, že jsi pilná studentka a většinu času dáváš pozor. Pro tuto chvíli to přehlédnu. Ještě jednou tě ale nachytám s něčím jiným než sešitem a tužkou a zabavím ti to!“

„A-Ano sestro Janet.“ Srdce silně tlouklo do hrudního koše až se bála, že vyskočí ven. Takový strach nikdy v životě neměla. Kdyby zjistila, co do čeho byla tak zabraná. Od této chvíle se snažila dávat větší pozor. Byla by v obrovském maléru, kdyby odhalily knihu z Knihovny.

Po vyučování je před obědem čekalo povinné čtení určených knih pro studium. Měli na to vyhrazenou hodinu. Arielle měla rozečtenou knihu o zvířatech, jejich přirozeným prostředí, stravě a o spoustě dalších zajímavých věcech. Do tohoto tématu se vždy ponořila hned, jak přečetla první větu. Vše si vypisovala do sešitu. Dělala si shrnutí ke každému zvířeti. Měla to rozdělené do kategorií a každé si nakreslila. Několikrát. Když četla danou literaturu, odehrávalo se jí to v hlavě jako film. Nikdy tato zvířata reálně neviděla, pouze na obrázcích. Přišlo jí to povědomé. A ve chvílích, kdy sledovala souboj lva s antilopou, chtěla zasáhnout. Pomoct zraněné antilopě. Vyléčit ji. Vše se ale odehrávalo pouze na stránkách této kniha v její hlavě. Nemohla nic udělat. Trápilo ji to.

Na jednu stranu věděla, že v době určenou pro studium a četbu ji nikdo kontrolovat nebude. Občas za ní přišla Karra. Byla o rok mladší a rozuměly si spolu téměř jako sestry. Kromě Matky představené a pár zvolených sester byla jediná, kdo věděl o jejím znamení na krku. Jinak ho Arielle schovávala za vlasy. V jejím životě ji celou dobu něco scházelo. Nevěděla, co to je. Do této chvíle to nezjistila. Její kamarádka jí pomáhala na to zapomenout. Posledních pár dní zmiňovanou černovlásku nikde neviděla. Byla trochu znepokojená. Většinou nebyl den, kdy spolu aspoň krátce nepromluvily. Jelikož byly jejich lekce rozděleny po několika desítkách dětí, zahlédla ji aspoň na hodinách. Pod přísnými tresty měly zakázáno na lekcích mluvit. Kromě doby určené k jídlu, volnému času nebo před spaním. Naučily se to velmi rychle. Dnešní den byla ale Arielle tak zabraná do učiva, že na svoji kamarádku neměla čas.

Chvíli uvažovala, že by si místo biologie otevřela Archu. Po dnešní zkušenosti na hodině si ji ale nechávala raději na noční hodiny nebo na volný čas. Po druhé nechtěla riskovat odhalení. Nikdo o ní nesměl za žádných okolností vědět!

„Tak tady jsi!“ Karru viděla přicházet už z dálky. Po obědě bylo hodinové volno, kdy si mohli dělat cokoliv chtěli. Arielle seděla na zahradní lavičce a četla si. Slunce žhnulo, a tak byla ráda, že tu byl aspoň trochu stín.

„Ahoj!“ radostně ji objala.

„Co to čteš?“ S jejím příchodem zapomněla schovat tajnou knihu. Mohla by jí lhát. K její smůle věděla, že to na ní hned pozná. Musela jí tedy říct pravdu. Nejdříve se rozhlédla, jestli to nikdo nezaslechne. Naštěstí nikdo nebyl tak blízko, že by mohl rozumět tomu, co si šeptaly.

„Slib mi, že to nikomu nepovíš! Ani živý duši.“ Karra vykulila oči. Arielle tušila, co se jí asi honí hlavou. Nevěděla jak, ale vždy to uhádla. „Prosím!“

„Dobrá, slibuji! Co je to tak strašného, že mě nutíš přísahat?“

„Víš o tom mém znamení. A taky víš, jak moc chci vědět, odkud ho mám.“ Karra přitakala. „Tuto knihu jsem našla v Knihovně. Je tam o tom všechno!“

„V Knihovně?“ vypískla její kamarádka.

„Pššš! Nikdo to nesmí vědět, že jsem tam byla! Víš moc dobře jaký jsou za to tresty!“

„Promiň… ale, vrátíš ji, ne?“

„Až ji pročtu… je to opravdu zajímavý!“ A tak začala mluvit o všem. O tom, jak to před několika stovkami let začali stavět. Kdo za tím stál. Jak sbírali zvířata téměř po celém světě. Pověděla jí o různých druzích zvěře a také jak karavana vyjela do světa a téměř nikdy se nezastavila. Kromě různých vystoupení na pobavení přeživších v útočištích a později také k tomu, aby nezapomněli, jak zvířata vypadají. „… no a pak zmizeli! Beze stopy! Nikde není napsané, kam. Není tam autor, ani název knihy. Jen to logo.“

Jakmile domluvila, podívala se na Karru. Její pohled naznačoval, že jí tak úplně nevěří. Nebrala to v potaz. Ona tomu věřila. Cítila to v hloubi duše a v morku svých kostí. A musela zjistit, co je na tom pravdy.

O několik dní později dočetla poslední slova v knize. V průběhu čtení si pravidelně dělal poznámky na poslední stranu svého sešitu Zvěropravy. Bylo ráno. Ranní paprsky začaly prosvítat zabedněnými okny a osvětlovaly její bílé vlasy. Ve vzduchu cítila vůni nových začátků a příslibu. Byl to slib, který si nevědomky dala už jako malá holčička. Brzy se dozví pravdu o svém původu. A dnes k tomu udělá první krok. Zeptá se Matky představené.

Moc dobře věděla, že je to velké riziko. Bude muset přiznat, že se vloupala do její kanceláře a ukradla ze zakázaného oddělení Knihovny jeden svazek. A také se bude muset vydat na cestu. Nevěděla, jak dlouhou.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 1

Probudila ji zima. Noci byly chladné a tenká deka vůbec nehřála. Někdo asi zase zapomněl přiložit. Kamna se nacházela na druhé straně obrovského pokoje. Vypadal celkem honosně. Dříve se tu pravděpodobně konaly plesy a bujaré večírky… Tyto doby už jsou ale dávno pryč.

Zdi byly zdobeny složitými ornamenty a u oken musely dříve být těžké závěsy. Dřevěná podlaha byla v minulosti jistě krásná, ale dnes je už ošoupaná a zašlá věkem. Některé prkna byla rozvrzaná, a tak musela dávat pozor, kam šlape. Nechtěla všechny vzbudit. Na zdech se podepsala lehká špína a vlhkost, která v rozích tvořila plíseň.

Continue reading “POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 1”

POVÍDKY | Osudová láska 3 – Sen

Becky se vůbec nedařilo v noci usnout. Neustále se převalovala. Ona ale potřebovala být ráno svěží a odpočatá. Problém byl, že se ponořila moc do své hlavy. V pondělí ráno se vzbudila těsně před budíkem a ani se nepokoušela zas zabrat.

Její první cesta vedla do koupelny – umýt, zamaskovat kruhy pod očima, pak si v kuchyni udělala svou oblíbenou ranní kávu a něco menšího k snídani. Nervozitou se jí zauzloval žaludek, takže toho do sebe moc nedostala. Věděla, že nemusí chvátat, tak si dala na čas. Až moc. Měla ještě polovinu hrníčku, když si uvědomila, že přesně v tu chvíli měla vyrážet. Sakra!!

Vyklopila do sebe zbytek kávy a běžela se obléknout. Vzala první věci, které jí přišly pod ruku. Popadla kabelku, flešku s prezentací, podklady pro kolegy, klíče, telefon. Doufala, že má všechno.

Štěstí jí nepřálo ani cestou do práce. Chytila každou červenou na semaforu. Každou. Nakonec přišla do zasedačky přesně včas. Ještě, že má normálně rezervy.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Dopravní komplikace.“ Neztrácela čas s tím, aby pozdravila každého v místnosti. Bylo to zbytečné. Navíc to bylo až moc důležité. Nechtěla to zkazit. Continue reading “POVÍDKY | Osudová láska 3 – Sen”

POVÍDKY | Osudová láska 2 – Osudový zákazník

Kreslení ji bavilo od malička. K malování obrazů se dostala až později. Nikdy by nevěřila, že se tím bude i živit. Netvoří obyčejné portréty. Její malby mají duši. Je to něco, co utváří osobnost konkrétního zákazníka.

Poslední obraz dne je hotový. Oddechla si. Dnes toho bylo hodně. Byla ráda, že může jít domů. Ne, že by to měla daleko. Stačilo zamknout studio a vyjít schody do privátních prostor. Byla naprosto vyčerpaná. Zvládla jen sprchu a padla do postele.

Druhý den měla v plánu zajít se skicami do kavárny. Chtěla je tam umístit na výstavu. Tato myšlenka jí v hlavě levitovala už delší dobu, jenže se do toho doteď nepustila. Zbývalo jí jen najít pár vhodných kreseb.

Nakonec jich vybrala pět. Na dveře studia přilepila cedulku Přijdu hned. Během minutky dorazila na místo. Za kasou uviděla světlou zrzku. Vesele se usmívala a rozjasňovala tím okolí. Dnes ale měla smůlu – vedoucí tu nebyla.

Zpátky do studia šla pomalým tempem. Mrzelo ji, že když už se k tomu konečně odhodlala, tak to nevyšlo. S tímto však nic udělat nemohla. Aspoň tam nechala svůj kontakt. Kresby, které nesla v ruce, se neustále smekaly. U vchodu do studia málem letěly na zem. V tu chvíli si všimla lístečku, který jí někdo podstrčil pod dveřmi. Co na něm bude napsané věděla ještě předtím, než ho sebrala. Někdo chce odkoupit její studio. Právě přišla další cenová nabídka. Continue reading “POVÍDKY | Osudová láska 2 – Osudový zákazník”

POVÍDKY |Osudová láska 1 – Propojení duší

Je neskutečně těžké být sama na Valentýna. Když pracujete v kavárně, kde se musíte na lidi usmívat a být milá, dovnitř se hrnou samé zamilované páry a vy nemáte nikoho…

„Elizo, pozor!“ ozvalo se vedle ní. Ponořená v myšlenkách si ani neuvědomila, že se jí pálí mlíko. Nadávky z ní vyjely, ani nevěděla jak. Potichu. Nechtěla, aby to slyšeli zákazníci.

„A můžu to rovnou vylejt! Ještě že už ten den končí.“ Poslední hosté se nahrnuli do dveří. Nasadila tedy profesionální úsměv…

„Já teda jdu. Nevadí ti, že dnes zavřeš?“ ujišťovala se kolegyně.

„Jen běž, stejně na večer nemám plány.“ Bylo stále lepší, když se zahrne prací, než doma sedět zavřená s dávkou čokolády a uslzeným obličejem. Dneska žádný brečení! Příští Valentýn už sama nebudu! Continue reading “POVÍDKY |Osudová láska 1 – Propojení duší”