Každý svého štěstí strůjce

„Lindsey, ať ti to uteče. Já už končím a půjdu si pro kafe, chceš taky něco?“ loučila jsem se s kolegyní, která po mě přebírala směnu na recepci.

„Ne děkuju Carrie, užij si odpoledne!“ mávla na mě. Já už jsem měla hlavu plnou kávy. Tak jsem se na to těšila, po osmi hodinách v práci. Jasně, je to recepce, tam toho moc neděláte, většinou. Continue reading “Každý svého štěstí strůjce”

Relaxuj

Cítila jsem kapky, které na mě dopadaly a i přes předchozí únavu jsem se začala cítit šťastnější a více odpočatá. Před chvílí jsem skončila v práci a těšila jsem se, až si doma sednu s hrnkem kávy nebo čaje do křesla. Vezmu do ruky knihu nebo si pustím film, který jsem dlouho neviděla a nebudu myslet ani na práci, ani na trable, které se mi honí hlavou. Continue reading “Relaxuj”

Konec, nebo nový začátek?

“To už není možný!” durdila se moje starší sestra Kim. “Jak můžeš být tak neschopná!”

Stála jsem naproti ní se založenými rukami. Kim byla rozzuřená a to neoprávněně. Za dva dny má náš děda narozeniny – obě ho máme moc rády –  a Kim mě přesvědčila, ať koupím dárek. Ne ten, který jsem si myslela já, protože ten by podle mě byl dokonalý. Chtěla jsem mu koupit sadu exkluzivních doutníků – on tak miluje doutníky. Jenže Kim chtěla koupit dědovi hodinky. Hodinky, vždyť je nikdy nenosil! Continue reading “Konec, nebo nový začátek?”

Kavárnička

 

Procházela jsem se po parku v centru města. Společnost mi dělala jen moje maličkost a hudba. Nechala jsem se unášet intuicí. Nohy mě nesly samy. Pozorovala jsem ostatní lidi na procházce, pejskaře, běžce a cítila jsem se pro jednou šťastně a spokojeně. Své trable jsem nechala doma a tady jsem jen relaxovala. Pobrukovala jsem si hudbu, která mi hrála ze sluchátek a ani jsem si nevšimla, že už nejsem v parku. Teď jsem se procházela uličkami města. Ne po hlavních, ale těch vedlejších. Continue reading “Kavárnička”

Zapomnění

Cítila jsem, jak pode mnou led praská. Potichu, ale můj bystrý sluch to přesto zaznamenal. Běžela jsem co mi síly stačily, abych utekla tomu, co mě honilo. Cítila jsem, že to není žádná bytost, kterou jsem za svůj krátký život potkala. Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno, ale toto nebyl člověk.

Přesně jsem poznala chvíli, kdy vkročil na led, který začal praskat ještě víc. Měla jsem štěstí, že moje nohy jsou rychlé a řeka nebyla tak široká. Když jsem vstoupila na břeh, našla jsem ten největší kámen a hodila to po bytosti, která byla v polovině.

“Eleanor!” zaslechla jsem ho zakřičet syčivým hlasem. Jeho tvář, která byla doteď v temnotě stínů se vyjasňovala a já spatřila bledou až sivou pleť, sytě zelené hadí oči. Vlasy měl uhlově červené a ulízlé dozadu. Vypadal jako muž, ale pohledný nebyl.

Kamen dopadl přímo před něj. Slyšela jsem praskutí a poté kamen žbluňkl do vody. Bála jsem se, že to tu bytost nezastaví. Měla jsem na sobě pouze pyžamo a třásla jsem se zimou. Bytost, které se nedalo říkat ani muž, naštěstí vkročila přímo do díry po kameni a zasekla se jí tam noha. Svými dlouhými prsty zakončenými drápy se snažil nohu vytáhnout, ale byl čím dál tím slabší.

Křičel a nadával. Nerozuměla jsem jeho slovům, ale vodu neměl rád. Oslabovala ho. Podíval se na mě a já cítila, jak mě propaluje pohledem. I když jsem moc chtěla utéct, byla jsem strachem jak přikovaná k místu, kde jsem stála. Celé tělo se mi chvělo zimou a strachem. “Eleanor! To jsssem já, tvůj přítel!” zasyčela bytost, a já jí ani na chvíli neuvěřila.

“N-nejsi můj přítel! Jsi zrůdná bytost, já jsem člověk! Nech mě být a pusť mě domů!” zakřičela jsem na něj. Moje slova ho zranila. Jeho obličej posmutněl a mě ho bylo na chvíli líto. Vypadal tak osaměle a já se radši podívala jinam.

Led okolo něj začínal tát a rozdělovat se na jednotlivé kry. Viděla jsem jak se propadá do hlubin řeky. Slyšela jsem jeho syčivý nářek a nadávky. Jeho laskavost byla ta tam a já se konečně mohla pohnout. Běžela jsem dál po zasněžené pláni. Nevěděla jsem, kam běžím ani kde jsem, ale věděla jsem, že ta bytost mě nedohoní. Ať už to bylo cokoliv.

Po rychlém úprku před tou bytostí mě začalo pálit v plicích, a tak jsem zpomalila do kroku. Zima mi byla stále větší. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jak jsem se tu ocitla a proč jsem v pyžamu. To mě někdo odnesl pryč? Neměla jsem pro to žádné vysvětlení. Nevěděla jsem, kdo jsem, jak se jmenuji, ani proč mi říkal Eleanor.

“Eleanor!” zaslechla jsem hlas blížící se z levé strany. Polekaně jsem se otočila, abych se mohla dát na útěk. Běžela ke mně dívka, mohlo jí být asi jako mně. Byla oblečená v huňatém teplém kabátě a na nohou měla vysoké zimní boty.

“K-kdo jsi?” zeptala jsem se jí, když přišla blíž. Dívka sundala ze zad vak, který mi podala.

“Eleanor, ty mě nepoznáváš? To jsem já, Jenny. Tvoje nejlepší kamarádka. Na, v tom vaku máš teplé oblečení, tak se oblékni. Hledáme tě od rána,” mračila se na mě. Rozvázala jsem vak a vytáhla ven oblečení – spodní prádlo, kalhoty, halena a teplý kabát. Úplně ve spod byly boty. Vypadalo velmi hezky a bylo krásně zdobené. Rychle jsem se svlékla z pyžama a převlékla do teplého oblečení, které mi padlo jako ulité. Vypadalo i něco, co bych normálně nosila.

“Opravdu nevím, kdo jsi. Ani kdo jsem já. Děkuji za to oblečení, kde to jsem?”

“To oblečení je tvoje. Jsi kousek od domova, na Sněhových pustinách. Byla jsi zase náměsíčná, hlídač tě viděl odcházet kolem třetí ráno z naší čtvrti. Ale nikdy jsi neztratila paměť.

Ta dívka, Jenny, byla opravdu krásná. Měla dlouhé černé vlasy a tmavou pleť. Její oči byly modré, což bylo pro její barvu pleti velmi nezvyklé. Lehce se usmívala a někoho mi připomínala, ale nevěděla jsem koho.

Když jsem byla oblečená, dovedla mě do města. Nebylo to moc daleko, z čehož jsem byla velmi překvapená. Podle ní jsem byla princezna Eleanor (proto to zdobené oblečení) a ona byla moje nejlepší kamarádka a dvorní dáma. Moji rodiče byli král Leopold a královna Victorie.

Zanedlouho jsme došly k branám města, kde mi Jenny poradila, abych si natáhla kapuci. Prý půjdem přes čtvrť, kde by nebyl dobré, aby se princezna ukazovala.

Nenápadně jsme splynuly s obyvateli města. Zem byla pokrytá bahnem a hlínou. U zdí chatrných domků posedávali obyvatelé a žebrali byť o kousek chleba. Kousek dál viděla hradní stráž, která byla na jejich pravidelné obchůzce.

Setkávačka (Samantha Millsová #1)

 

Noha za nohou. Nádech, výdech. Cítila jsem, jak vdechuji studený městský smog a s každým krokem jsem se posouvala dál vysněnému cíli. Cítila jsem v uších vibrace hudby a vnímala jednotlivé tóny. Soustředila jsem se jen na to, dostat se k cíli. Plíce mě začínaly pálit a nohy jsem už skoro necítila. Věděla jsem ale, že to stojí za to.

Continue reading “Setkávačka (Samantha Millsová #1)”