Vzpomínání (Elegantní náfuka #5)

“Dvakrát Ballantine’s a jednou colu, prosím,”objednal pan Neznámý pití pro mě a pro něj. Byla jsem lehce přiopilá a začínalo mi být jedno, co piju. Což byl problém, speciálně ráno poté. Za chvíli mi bude i jedno, co dělám. Ale bavila jsem se a rozhodně jsem tu zábavu nechtěla rušit, hlavně po tak dlouhé době trápení.

“Ta cola je pro mě?” zeptala jsem se ho rozpačitě. Usmíval se na mě velmi inteligentně a já jsem nechtěla působit jak utrápená přiopilá ženská. Přikývl a jeho úsměv se rozšířil. Sakra, proč je tak okouzlující?!

Po pár drincích, na který mě slušně pozval, jsem se začínala celkem motat. Moje chůze byla velmi nestabilní a pan Neznámý začínal být o hodně víc sympatický, než v první chvíli našeho seznámení.

“Dávej pozor, ať mi nespadneš,” zachytil mě, když jsem zakopla o vlastní nohu. Opile jsme se zasmála a přitulila se k němu.

“To bych ti neudělala přece.”

***

Otevřela jsem oči. Hlavu jsem měla jako střep a v ústech sucho. Cítila jsem ze sebe propařenou noc, cigarety a alkohol. Zkusmo jsem se pohnula a rozhlédla se po místnosti. Oblečení poházené okolo, shozený rámeček s fotkou, pánské triko… Pánské?!

Otočila jsem se na záda a vedle sebe jsem spatřila pana Neznámého… Teď už tak neznámý nebyl. Rozlepil oči a usmál se na mě. Sakra, na ten úsměv by měl mít zbrojní pas!

“Dobré ráno, krásko,” zívl rozespale a ještě se přitulil. Příjemně hřál a z jeho objetí byla cítit síla a mužnost. Přitulila jsem se k němu a obmotala okolo něj nohy. Nějak mi nevadilo, že to byla jen známost na jednu noc. Potřebovala jsem obejmout.

Znova jsem usnula, když jsem se vzbudila, byl pryč. Ještě napůl ve snech jsem se otočila na druhý bok, jenže mě něco studilo pod rukou. Nadzvedla jsem se, abych zjistila, co mě to studí. Papírek?

Liso,

děsně moc mě to s tebou včera bavilo. Jsi moc fajn a ta noc u tebe byla dokonalá. Ty jsi dokonalá. Pokud bys mě chtěla ještě vidět, napiš. 

Eddie

“Aha,…” zamyslela jsem se zpomaleně a snažila jsem se vzpomenout, co se stalo v noci. V hlavě prázdno a tak jsem se snažila najít vodítka po okolí. Oblečení poházené, to je normální když je člověk opilý.

Ale ne, když se probudíš nahá vedle nahýho chlapa! blesklo mi hlavou.

***

“Kafé!” Šoupala jsem se pouze v županu do kuchyně, abych si udělala ranní dávku povzbuzení. Byla jsem utahaná, bolelo mě celé tělo a měla jsem příšernou žízeň.

“Teda, ty vypadáš,” zasmála se Becca, když mě uviděla jít do kuchyně. Byla upravená, veselá a očividně vůbec ne opilá nebo bolavá. Zamračila jsem se na ní, jenže jí to pobavilo. “Ten tvůj už odešel, asi před dvěma hodinami.”

“Neni můj, byla to jen jednonoční záležitost,” snažila jsem se jí vysvětlit situaci. To o tom lístku nemusí vědět.

“Jó, jasně. A to jak jste se k sobě v noci tulili a roztomile se líbali, nic neznamenalo?” zachechtala se znova. Pěkně mě vytáčela.

“Ne, nic to nebylo, protože si to nepamatuju.”

***

Ten den jsem zůstala v posteli, léčila se z kocoviny. Bylo mi neskutečně zle, ale stále jsem vzpomínala na Eddieho. Víc jsem o něm nevěděla, ale ta noc, i když jsem si to nepamatovala, určitě byla nezapomenutelná. Hlava si to sice nepamatovala, ale zbytek ano.

 

Znovuzrozená (Elegantní náfuka #4)

tumblr_n2jpmeic831riueygo1_500.jpg

Ještě než začnete číst, přečtěte si prosím předchozí díly na stránkách http://www.stranky-plne-kavovych-zrnek.blogspot.cz 😉

Dny ubíhaly jak voda. Mrknutím oka tu byl další den, týden, měsíc. Když jsem byla sama, byla jsem jak tělo bez duše. Když jsem byla s Beccou, bylo to lepší.

Stále jsem chodila do kamarádčiny kavárny. Smutná a bez nálady jsem si dávala svoje ranní kafe, ani jsem nevnímala, jestli tam stále chodí ten fešák, který byl na mě tuhle drzý. Nic mě nebavilo, po nocích jsem plakala a neustále se mi o Darreckovi zdálo. O Darreckovi a té blonďaté náně.

“Liso? Dnes jdem večer ven!” vybafla na mě jeden pátek v podvečer Becca. Zarazila jsem se v půlce pohybu a otočila se na ní. Usmívala se jak sluníčko na hnoji a oči ji svítily.

“Ven? Kam ven?” zeptala jsem se jí s polekaným výrazem. V hlavě se mi jen odehrály různé scénáře, které se můžou udát ten večer. A všechny končily tak, že skončím na baru sedět sama.

“No, pařit, pít, družit se. Znáš to, Liso. Sama jsi to milovala. A už tu smutníš dost dlouho, potřebuješ rozptýlit,” usmála se na mě. Koukala jsem na ní jak na blázna, ale znala jsem jí, nerozmyslí si to. Smutně jsem si povzdechla a zase jsem uklidila jídlo, které jsem prve vytáhla z ledničky.

“Bože můj, nemám co na sebe!” křičela jsem na celý byt, když jsem koukala do skříně. Sedla jsem si před skříň a nešťastně jsem pozoroval hromádku oblečení okolo sebe. V hlavě mi běhalo, že mi to vlastně může být jedno, jak budu vypadat. Ale chci udělat Becce radost, když jsem jí tak dlouho trápila.

Najednou mi zrak padl na červené flitrované šaty vzadu ve skříni. Koupila jsem si je na jeden vánoční večírek na který jsem nakonec nešla. Byly krátké, s hlubokým výstřihem a příšerně kýčovité. Ale řekla jsem si, že dnes je to jedno.

Všechno se najednou odehrálo v děsně rychlém sledu událostí. Ani jsem se nenadála a měla jsem na sobě sexy prádlo, červené minišaty a nazouvala jsem podpatky. Vlasy jsem v tu ránu sepínala do rozcuchaného drdolu, o který jsem se ani nemusela moc snažit, a usedala k líčení.

Jako bych se během mrknutí oka dokázala přemístit na jiné místo. Najednou jsem byla hotová a seděla jsem s Beccou v taxíku, která na sobě měla zelené šaty s odhalenými zády. Zamkle jsem se dívala na ujíždějící osvětlené město, zatímco Becca mi vykecávala díru do hlavy o tom, jak děsně si to užijeme.

Vystupovaly jsme u noblesního nočního klubu. Máme rády věci ve velkém, v tomhle jsme stejné. “Ach jo, proč jsem tě zase poslechla,” kroutila jsem hlavou cestou ke vchodu. Vyhazovač nás tu znal, tak nás rovnou pustil dál a nedbal na nadávky těch, kteří museli stát frontu. Chudáci.

Drinky do nás padaly jedna dvě a já brzo byla v náladě, kdy je mi nějaký bývalý přítel úplně fuk. Po dlouhé době jsem si užívala a cítila se dobře.

Najednou jsem na sobě cítila něčí pohled, no těch jsem tu cítila dost, ale tento byl něčím zvlášní, jiný. Jako bych ho už znala. Ohlédla jsem se okolo sebe a v tu chvíli jsem spatřila toho fešáka z kavárny. Toho, který se mi vždycky líbil.

“Becco! Becco! To je ten týpek z tý Jessičiny kavárny, kterýmu jsem se líbila!” Skoro jsem zakřičela na svojí nejlepší kamarádku, která si zrovna dávala panáka s klukem vedle sebe.

“Fákt jó? Kdé ukaž!!” zaječela mi do ucha, ale ono přes tu dunící hudbu nebylo slyšet. Bylo mi to jedno, vnímala jsem jen alkohol, zábavu a jeh pohled.

“Slečno, rád vás zase vidím,” usmál se na mě, když se najednou objevil na židli vedle mě.

“Vy jste ten fešák z tý Jessičiny kavárny, že jo?” udeřila jsem na něj místo pozdravu. Usmála jsem se na něj.

“Nevím, kdo je Jessica, ale ano potkali jsme se v té kavárně. Zval jsem vás na oběd, odmítla jste.” Zněl dotčeně, to jsem musela odčinit. Nechci, aby byl dotčený.

“To jsem ještě byla s tim kreténem Darreckem… Podváděl mě hajzl. Ale! Kdybyste mě pozval na drink, neodmítla bych,” mrkla jsem na něj. Někde v podvědomí jsem věděla, že to nedopadne dobře.

Blondýna na útěku #1

forest-1834831_1920

Cesta ještě byla dlouhá a mně se pomalu klížila víčka. Snažila jsem se zůstat vzhůru, jenže po více než 24 hodinách bez spánku to bylo těžké. Silnice přede mnou byla stále temnější a klikatější. Najednou jsem slyšela troubení, a tak jsem strhla volant na pravou stranu. Cítila jsem náraz.

Probudila jsem se v něčí náruči. Cítila jsem kouř a bolela mě hlava. Moje prvotní snaha rozlepit svá víčka se nepovedla. Po chvíli to zkusila podruhé. Na čele jsem cítila něco mokrého.

„Konečně jste vzhůru, jak se cítíte?“ Pokusila jsem se zvednout na lokty. Ležela jsem na zádech na kusu trávy. Nohy jsem měla dřevěné.

„Bolí mě hlava, musím rozhýbat nohy. Nemáte vodu, prosím?“ zeptala jsem se muže sedícího nade mnou. Vzepřela jsem se na rukách, které mi však podklesly.

„Ležte v klidu, praštila jste se silně do hlavy. Tady je ta voda,“podal mi petlahev s vodou a já si s vděčností lokla. Až poté, co jsem dopila, jsem zaregistrovala jeho služební odznak.

„Vy jste policista?“ zeptala jsem se ho. Jeho oči se přimhouřily a úsměv rozšířil.

„Ano, mimo službu. Bourala jste do stromu,“ ukázal na mé auto. Předek mělo lehce zdeformovaný, ale jinak bylo v pořádku. „Máte štěstí, že jsem zrovna jel za vámi. Usnula jste za volantem, mohla jste se zabít.“

„Ano, jsem po dlouhé směně a jedu za sestrou do Edinburghu,“ usmála jsem se na něj. Bylo mi lépe, pohnula jsem nohami a snad mimo pár modřin a naraženin jsem byla v pořádku. Stále jsem cítila něco mokrého na čele a chtěla jsem to setřít. Když jsem se ale dotkla toho místa, projel mnou osten bolesti. Sykla jsem a rychle ruku stáhla zpátky.

„Opatrně, máte ránu na čele. Můžete vstát?” chytil mě za ruku a pomohl mi na nohy. Jenže, jakmile jsem vstala, zatočila se mi hlava a zvedl se mi žaludek. Obsah mého žaludku šel ven. I poté se mi točila hlava a nepřicházelo v úvahu, abych v tomto stavu řídila. Letmo jsem se podívala na své auto – předek zničený.

„Je pojízdné?” podívala jsem se na policistu.

Pokrčil rameny. „Nevím, zavolám kamarádovi automechanikovi a on se na to podívá. Pojďte, odvezu vás na pohotovost.”

 

Nasedla jsem do jeho auta na sedadlo spolujezdce.  Vzal mi všechny mé věci a zamkl mi auto. Upřímně, nemyslela jsem si, že by ho někdo kradl. Zavolal automechanikovi, který přijel během chviličky a odtáhl si mé auto.

Tiše jsem hleděla dopředu a snažila jsem se potlačit nevolnost, která párkrát dosáhla takového limitu, že mi musel zastavit u krajnice. Zavírala se mi víčka a tak se mě snažil udržet vzhůru. Věděla jsem, že nemůžu usnout.

Zavezl mě k doktorovi Cosdonovi, který mě hned přijal.

„Ahoj Aarone,”pozdravil doktor Cosdone policejního úředníka. „Myslel jsem, že dnes máš volno.”

„Jaku, to mám. Vedu za tebou slečnu, protože měla bouračku. Auto si odvezl už Michael.“ vysvětlil Aaron a doktor začal s vyšetřením.

Asi po hodině už byly všechny výsledky hotové. Mě se chtělo děsně spát a tak mě hlídali ať neusnu. „Máte středně silný otřes mozku. Musíme si Vás tu na pár dní nechat. Kdybyste mi dala kontakt na Vaše příbuzné, kontaktuji je, že ležíte v nemocnici v Glasgow.

„Leo!!“ přiřítila se sestra do mého nemocničního pokoje. „Co se ti stalo?!“

„Ahoj, Hannah,“ usmála jsem se unaveně. „Nabourala jsem do stromu, kousek odtud.“

„Proboha! A co ti je? Nemáš něco zlomenýho?“ vyšilovala.

„Neboj, mám jen otřes mozku, střední. Ale uz je to lepší. Dali mi analgetika, už alespoň nezvracím. Říkali, že musím být v klidu a nesmím zatěžovat oči. A poté musím být tři týdny v klidu. Takže ti asi budu okupovat pokoj pro hosty,“ vysvětlila jsem jí situaci.

Hannah brzo odešla a já zůstala na pokoji sama s pípajícími přístroji. Přemýšlela jsem, jak se to všechno mohlo tak rychle pokazit. Nejdříve mě vyhodili z práce, zrovna těsně před odjezdem za sestrou. Alespoň, že mi dali dobré odstupné. Potom jsem se cestou vybourala a skončila v nemocnici v cizím městě. A aby toho nebylo málo, tak mi cestou volal přítel – teď už bývalý – že se se mnou už nedá vydržet a že se se mnou rozchází. Přes telefon!

Začala mě zase bolet hlava. „Kdy už to přestane!“ nadávala jsem.

Zavřela jsem oči a vzpomínala na to, jak jsme se s bývalým přítelem, Lucasem, seznámili. Bylo to v Londýně, kdy jsem spěchala do práce. V tom největším davu mi kolegyně napsala smsku a tak jsem jí chtěla rychle odepsat. No, a v tu chvíli jsem se srazila s Lucasem.

„Ach jo a to už je tak dávno. Proč se se mnou musel rozejít?“ začaly mi z očí téct slzy. Řinuly se jako vodopády a vyplavovaly všechno to trápení a bolest za poslední dva dny. Pláč nešel zastavit a za chvíli jsem měla mokrý celý obličej a polštář. Měla jsem štěstí, že jsem byla na pokoji sama.

„Slečno, jste v pořádku?“ vrazila sestřička polekaně do dveří pokoje, v ruce kelímek s vodou a prášky na bolest.

„A-ano, omlouvám se, že j111sem vás vyděsila… Jen se to teď na mě všechno navalilo,“ snažila jsem se setřít zaschlé slzy. Sestřička se lítostivě usmála a podala mi prášky na bolest. Počkala, než je spolknu a pak tiše odešla.

Asi po deseti minutách jsem ukonejšená pláčem a léky na bolest usnula. Klasicky se mi nic nezdálo – nebo si to alespoň nepamatuju.

Druhý den mě kolem oběda propustili. Odvezla si mě k sobě Hannah, která pro mě měla připravenej pokoj. Jakmile jsem přijela k jejímu domečku a vystoupila jsem z auta, rozhlédla jsem se po okolí. Viděla jsem klid, krásné prostředí a plno cizích lidí. A přepadl mě pocit, že tu chvíli budu. Nejen u sestry v rekonvalescenci.