POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 3

Potichu přešlapovala na rohu chodby. Mnula si zpocené ruce a neustále pochodovala z jednoho místa na druhé. Vymyslet plán bylo jednodušší než ho provést. Nervozitou měla tak zkroucený žaludek, že se do ní nic nevešlo. Chtěla zaklepat, ale pokaždé ji ochromil strach. Nejen ji už nebavilo, jak se motá před její kanceláří.

„Tak už zaklepej!“ Karra byla její psychická podpora. To, jak se na ni dívala naznačovalo, že už ji nebaví čekat, až tu Arielle vyšlape cestičku. Podívala se na svoji nejlepší kamarádku. Kolik lumpáren spolu jako malé dívky provedly. Od malička byly nerozlučné, a i když se chvilku neviděly, vždy si v případě potřeby na sebe našly čas. Ale teď ji bude muset opustit. „Já vím že máš strach, ale takhle to budeš jen oddalovat. Počkám tu.“

Otočila se zpět ke dveřím. Vytáhla knihu schovanou pod mikinou. Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. Zvedla ruku v pěst a dvakrát ťukla.

„Pojď dál!“ ozvalo se zevnitř. Otevřela dveře. V denním světle se jí kancelář líbila víc. Čelem k ní byl masivní dřevěný stůl obložený různými spisy a knihami. Zpoza stolu vykukovala přátelská tvář Matky představené. Tedy, pokud jste ji něčím nenaštvali. Jako svatozář ji osvětloval sluneční svit procházející oknem za ní. Pokynula Arielle, aby se posadila.

„Matko představená,“ polkla knedlík v krku a odsunula těžkou židli, „chtěla bych se vás zeptat na jednu věc…“

„Povídej dítě, co tě trápí?“

Položila knihu na stůl tak, aby bylo vidět znamení na ní vyryté. „Řekněte mi prosím, jak jsem se sem dostala a jak je najdu.“

Raději se dívala na svoje prsty, kterými si žmoulala roh mikiny. Bylo jí jasné, že za ukradení knihy ji stihne velký trest. Periferním viděním však zahlédla, jak Matka představená vzala knihu do ruky.

„Víš, Arielle, nebylo od tebe pěkné se vloupat do Knihovny. Musela jsi k tomu mít ale pádný důvod. Není snadné být sirotek a už vůbec být jiná než ostatní. Máš na svých ramenou těžké břímě. Není ale moc, co bych ti mohla povědět.

Když tě sem ta žena přinesla, byla už tma. Tu noc byla velká bouřka. Z nebe padaly provazce vody a blesky každou chvíli rozsvěcovaly oblohu. Z počátku jí nebylo vidět do tváře. Držela v rukou zabalený uzlíček – tebe. Předala jej mě do rukou a utíkala. Ještě se naposledy ohlédla. V tu chvíli se z nebe spustil další blesk a osvítil celou postavu i její okolí. Spatřila jsem světle hnědé vlasy schované pod kapucí pláště a čelenku se stejným znamením, co máš vzadu na krku.“

„J-Jak o tom víte?“ osočila se na ni.

„Dítě mé, držela jsem tě v náručí již jako malé miminko. Vždy jsem věděla, že ho máš. Doufala jsem, že doba, kdy budeš chtít vědět víc, nepřijde takhle brzy.“

Přehrávala si ten rozhovor v hlavě. Někdo ji sem donesl a měl na sobě stejné znamení… Znamení, které jí přineslo zatím více otázek než odpovědí. Věděla, že se za tou ženou musí vydat.

„Víte, kam odešla? Ta žena?“

„Jediné, co ti můžu povědět je, že odešla směrem na západ. Nezapomeň, že venkovní svět je jiný než život v útočišti. Nejbližší útočiště je několik dní cesty. Musela cestou doplnit zásoby.“

„Děkuji vám, Matko představená. Vím, že po mém přestupku tady už nemůžu zůstat. Ještě dnes odejdu. Ale jsem opravdu vděčná a vše, co jste pro mě udělali.“

„Stav se v kuchyni mé dítě. Nechám ti připravit balíček na cestu.“

Z kanceláře odcházela zmatená. Myšlenky jí vířily v hlavě. Snažila se je srovnat a zapomněla na Karru, která čekala na chodbě.

„Arielle!“ Otočila se. Její kamarádka stála několik metrů od ní. V očích měla dva velké otazníky.

„Promiň… byla na mě milá. Nevyhubovala mi. Vím, kam se musím vydat. A musí to být dnes.“

„Přece mě tu nemůžeš nechat!“

„Karro, já to musím udělat. Potřebuju zjistit, kdo jsem.“ Knedlík v krku se vracel. Cítila, jak se její oči naplňují vodou. Snažila se vše potlačit, ale nešlo to. „Cítím, že tady nemůžu zůstat. Je mi předurčeno odtud odejít. Nechci tě opustit, ale nemůžu tě nutit, abys šla se mnou.“

Cítila, jak jí slza stéká po tváři. Objala svou nejlepší kamarádku. Byla to spíše sestra i když nepokrevní. Máčely si navzájem ramena a ani jedné to nevadilo. Po nějaké době, která oběma přišla jako chvilka, se od sebe odtáhly.

„Pomůžu ti se zabalit.“ Viděla, jak je Karra zahloubaná v myšlenkách. Nechtěla vyzvídat, protože tato chvíle nebyla jednoduchá ani pro jednu z nich.

Arielle nikdy nebyla za branami bezpečí tohoto města. Nevěděla, co ji čeká venku. Při pomyšlení na několikadenní cestu pustinou ji strach ochromoval celé tělo. Její schopnosti přežití nebyly tak vysoké, jako Kařřiny. Ona věděla aspoň jak si rozdělat oheň a doufala, že jí jídlo vydrží až do dalšího útočiště.

Mlčky vešly do ložnic. Popadla svůj batoh, který schovávala pod postelí a házela do něj vše, co jí přišlo pod ruku. Hlavu měla plnou obav toho, co ji čeká.

„Ty odcházíš?“ Naproti její posteli stála holčička v obnošených šatech. Blonďaté vlasy měla svázané v ledabylém copu. Její světlé oči na ni prosebně hleděly. Jmenovala se Kaia.

„Ano, musím. Ale všichni mi budete moc chybět!“ Lehce ji objala. Cítila, jak se jí znovu spouští proud slz.

O chvíli později stála ve dveřích kláštera. Před ní se otevíral jiný svět. Neměl pravidla, lidé se jen snažili přežít. Každý se staral o svůj kus půdy. Navzájem si pomáhali, pokud někomu něco chybělo. Aspoň v to doufala. A teď vše musela opustit.

Popruh batohu žmoulala v ruce. Naposledy se otočila a chtěla udělat první krok. Musela vykročit správnou nohou.

„Počkeeeej!“ ozvalo se za ní. Rychle se otočila. Zpoza rohu vyběhla udýchaná Karra. Tmavě hnědé vlasy měla rozlítané na všechny strany a její opálená kůže získávala rudý nádech. Arielle ji pozorovala, jako by byla svědkem něčeho, co dosud nespatřila. Nechápala, co se v tuto chvíli dělo. Rozloučily se. Její nejlepší kamarádka teď stála u ní, předkloněná popadala dech.

„Co tu děláš?“ Všimla si sbaleného batohu, který vykukoval Kařře na zádech. „A máš sbaleno?“

„Nenechám tě jít samotnou! Co by sis beze mě počala? Vždyť sotva umíš rozdělat oheň…“ zazubila se. „Jdeme?“

Chytily se za ruce a společně vykročily do světa, který ani jedna z nich neznaly.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 2

Snažila se nedávat najevo svoji nervozitu. Doufala, že měla výhodu – tmu. Věděla, že jeptiška před ní neví, kdo z dětí to je. Mohla prostě jen utéct, prošlo by jí to? Neměla jen zkusit, že neví, kde je? Na velké rozhodování neměla čas. Musela něco udělat.

„C-Co se to děje?“ Dávala si pozor, aby neupozorňovala na knihu, kterou měla schovanou pod trikem. Snažila se znít rozespale. Přivřela oči a lehce se zakymácela, jako by se právě probouzela. „Šla jsem spát… proč tu jsem?“

Sestra jí to asi úplně nevěřila, ale nechala to být. Cítila na sobě její bdělý pohled. Určitě hledala, co je zde špatně. Ucítila ruku na bedrech, jak ji vedla zpátky do pokojů. To nemohla dopustit! Musela vrátit ještě klíč! Pokud ho nevrátí, bude všem jasné, co dělala u Knihovny. Přemýšlela. Blížily se ke dveřím kanceláře. Kdyby zakopla a poslala klíč po zemi do kanceláře Matky představené, problém by se nevyřešil.

„Potřebuji na malou… do postele pak trefím sama. Děkuji sestro za pomoc,“ jemně se na ni usmála. Koupelny byly bohužel na druhou stranu chodby. Když ale půjde přesně tam, kam říkala… mohla by si sestra jít po svých. A cestou zpátky možná stihne zanést klíč zpět.

„To vydržíš do rána. Teď alou do postele!“ Její přísný hlas ji káral každým slovem. Nepřipouštěl žádné výjimky. Doprovodila jí až do postele a počkala, až si lehne. Svléknout se Arielle nemohla, protože to by odhalila svůj dnešní úlovek. Vymluvila se na zimu.

Zavřela oči. Dech se jí zpomaloval. Myslela na to, že ještě musí vrátit ten klíč… Ani nevěděla, kdy její dozor odešel. Temnota ji pohltila a ona se vydala vstříc snům.

Když se vzbudila, tma v sále se měnila v šero. Okolo sebe slyšela oddechovat ostatní děti. Ani nevěděly, že byla někde pryč. Já usnula! Knížku schovala pod polštář a klíč si vzala do ruky. Potichu vstala a proplížila se tichou místností až ke dveřím. Jemně zavrzaly a ona už byla na chodbě.

Bylo tu ticho a klid. Lampy na stěnách osvětlovaly prostor. Za chvíli je zhasnou, protože budou svítit zbytečně. Neváhala a rozeběhla se. Dveře byly umístěny v rohu, takže na ně dohlédla. Věděla, že zdání může klamat. Vypadaly, že by mohly zůstat z noci odemčené. Po noční zkušenosti v to již nedoufala.

Kancelář se blížila a její neklid narůstal. Nevěděla, co bude dělat, pokud budou opravdu zamčené. Nebo pokud v nich najde Matku představenou. Ani na jedno se snažila nemyslet a rozhodla se, že bude konat podle situace.

V druhé části chodby nikdo nebyl. Přiblížila se tedy ke dveřím. Byly pootevřené! Lehce do nich ťukla. Škvíra se zvětšovala a ona zahlédla potemnělou místnost a obrysy nábytku. Zprvu to vypadalo, že tam nikdo není, pak ale zahlédla jednu ze sester. Seděla na židli, kterou odsunula dál od stolu. Před sebou měla rozložené papíry v tvrdých deskách. Chrápala. Arielle se uchechtla. Obešla stůl a tak, aby ji nevzbudila, otevřela daný šuplík a klíč vsunula pod stoh papírů. Pomalu ho zavírala, aby nevrzal. Po špičkách se vydala ven z kanceláře a dveře přivřela do stejného stavu, ve kterém je našla.

Úkol splněn! Spadl jí kámen ze srdce. Došla do Knihovny a zpátky, vrátila klíč a nikdo ji z ničeho nepodezíral. Opravdu se to stalo? Nesnila? Čekat, až ji tu někdo načape, nehodlala. Rychlým krokem šla zpátky do postele.

Lehla si, zakryla se dekou a sáhla pro knihu pod sebou. Celá napjatá ji držela v rukou. Nejdříve si ji prohlédla od desek až po hřbet. Kromě znamení, které má ona na krku, na ní nebylo nic. Žádný název. Otevřela ji.

Byl to příběh! Pojednával o tom, že se svět, jak ho tehdy lidé znali, blížil ke konci. Lidé z jedné organizace tušili, co se může stát, už několik let dopředu. Naplánovali, že sestrojí takové zařízení, které zvířatům nasimuluje jejich přirozené prostředí a mohou tam žít. Jmenovalo se Archa II. Popisovali zde, jak vytvářeli onu zvláštní technologii, jak ji testovali. Nakonec, pomalu za pět dvanáct, opustili ve svých kamionech haly, které byly jejich domovem. Vydali se na nekonečnou cestu světem. Dříve prý jezdili do různých útočišť a vodili si dovnitř návštěvníky, aby se podívali na zvířata. Sháněli také různé zprávy a zvěsti o nějakých zvířatech, která to mohla ještě přežít. Moc jich nebylo. Dokonce tvořili různá vystoupení a představení. Žádné ale neubližovalo onomu zvířeti. Prý to vypadalo, jako by s nimi ten člověk mluvil… Říkalo se, že ten, kdo karavanu vedl, měl schopnost vést a rozumět zvířatům. A potom se slehli neznámo kam a nikdo je stovky let neviděl.

Do čtení se zabrala takovým způsobem, že si ani nevšimla dětí, které vstávaly na snídani. Nebýt jedné holčičky, která ji probrala, zmeškala by ji úplně.

Každou volnou chvilku potají četla svou novou knihu. Nedalo se říct, že byla úplně ukradená, spíše vypůjčená. Plánovala ji vrátit… možná. Nikde se tam ale nepsalo, kde se nacházela karavana teď. Rozhodla se k riskantnímu kroku – zeptá se Matky představené. V některých hodinách si četla pod lavicí místo toho, aby dávala pozor. Probíraná látka ji zajímala, ale tyto informace z knihy by ji mohly zavést k jejímu původu! Mohly by jí odpovědět na všechny otázky, které se jí honily hlavou… A toho se nechtěla…

„Co to tu máš Arielle?“ Přísný hlas přerušil její myšlenkový pochod. Rychle vzhlédla. Nad její lavicí stála jedna ze sester, která vyučovala nejvíce nudný předmět v historii kláštera.

„N-Nic sestro Janet…“ Nestihla ani dokončit větu.

„Vím, že jsi pilná studentka a většinu času dáváš pozor. Pro tuto chvíli to přehlédnu. Ještě jednou tě ale nachytám s něčím jiným než sešitem a tužkou a zabavím ti to!“

„A-Ano sestro Janet.“ Srdce silně tlouklo do hrudního koše až se bála, že vyskočí ven. Takový strach nikdy v životě neměla. Kdyby zjistila, co do čeho byla tak zabraná. Od této chvíle se snažila dávat větší pozor. Byla by v obrovském maléru, kdyby odhalily knihu z Knihovny.

Po vyučování je před obědem čekalo povinné čtení určených knih pro studium. Měli na to vyhrazenou hodinu. Arielle měla rozečtenou knihu o zvířatech, jejich přirozeným prostředí, stravě a o spoustě dalších zajímavých věcech. Do tohoto tématu se vždy ponořila hned, jak přečetla první větu. Vše si vypisovala do sešitu. Dělala si shrnutí ke každému zvířeti. Měla to rozdělené do kategorií a každé si nakreslila. Několikrát. Když četla danou literaturu, odehrávalo se jí to v hlavě jako film. Nikdy tato zvířata reálně neviděla, pouze na obrázcích. Přišlo jí to povědomé. A ve chvílích, kdy sledovala souboj lva s antilopou, chtěla zasáhnout. Pomoct zraněné antilopě. Vyléčit ji. Vše se ale odehrávalo pouze na stránkách této kniha v její hlavě. Nemohla nic udělat. Trápilo ji to.

Na jednu stranu věděla, že v době určenou pro studium a četbu ji nikdo kontrolovat nebude. Občas za ní přišla Karra. Byla o rok mladší a rozuměly si spolu téměř jako sestry. Kromě Matky představené a pár zvolených sester byla jediná, kdo věděl o jejím znamení na krku. Jinak ho Arielle schovávala za vlasy. V jejím životě ji celou dobu něco scházelo. Nevěděla, co to je. Do této chvíle to nezjistila. Její kamarádka jí pomáhala na to zapomenout. Posledních pár dní zmiňovanou černovlásku nikde neviděla. Byla trochu znepokojená. Většinou nebyl den, kdy spolu aspoň krátce nepromluvily. Jelikož byly jejich lekce rozděleny po několika desítkách dětí, zahlédla ji aspoň na hodinách. Pod přísnými tresty měly zakázáno na lekcích mluvit. Kromě doby určené k jídlu, volnému času nebo před spaním. Naučily se to velmi rychle. Dnešní den byla ale Arielle tak zabraná do učiva, že na svoji kamarádku neměla čas.

Chvíli uvažovala, že by si místo biologie otevřela Archu. Po dnešní zkušenosti na hodině si ji ale nechávala raději na noční hodiny nebo na volný čas. Po druhé nechtěla riskovat odhalení. Nikdo o ní nesměl za žádných okolností vědět!

„Tak tady jsi!“ Karru viděla přicházet už z dálky. Po obědě bylo hodinové volno, kdy si mohli dělat cokoliv chtěli. Arielle seděla na zahradní lavičce a četla si. Slunce žhnulo, a tak byla ráda, že tu byl aspoň trochu stín.

„Ahoj!“ radostně ji objala.

„Co to čteš?“ S jejím příchodem zapomněla schovat tajnou knihu. Mohla by jí lhát. K její smůle věděla, že to na ní hned pozná. Musela jí tedy říct pravdu. Nejdříve se rozhlédla, jestli to nikdo nezaslechne. Naštěstí nikdo nebyl tak blízko, že by mohl rozumět tomu, co si šeptaly.

„Slib mi, že to nikomu nepovíš! Ani živý duši.“ Karra vykulila oči. Arielle tušila, co se jí asi honí hlavou. Nevěděla jak, ale vždy to uhádla. „Prosím!“

„Dobrá, slibuji! Co je to tak strašného, že mě nutíš přísahat?“

„Víš o tom mém znamení. A taky víš, jak moc chci vědět, odkud ho mám.“ Karra přitakala. „Tuto knihu jsem našla v Knihovně. Je tam o tom všechno!“

„V Knihovně?“ vypískla její kamarádka.

„Pššš! Nikdo to nesmí vědět, že jsem tam byla! Víš moc dobře jaký jsou za to tresty!“

„Promiň… ale, vrátíš ji, ne?“

„Až ji pročtu… je to opravdu zajímavý!“ A tak začala mluvit o všem. O tom, jak to před několika stovkami let začali stavět. Kdo za tím stál. Jak sbírali zvířata téměř po celém světě. Pověděla jí o různých druzích zvěře a také jak karavana vyjela do světa a téměř nikdy se nezastavila. Kromě různých vystoupení na pobavení přeživších v útočištích a později také k tomu, aby nezapomněli, jak zvířata vypadají. „… no a pak zmizeli! Beze stopy! Nikde není napsané, kam. Není tam autor, ani název knihy. Jen to logo.“

Jakmile domluvila, podívala se na Karru. Její pohled naznačoval, že jí tak úplně nevěří. Nebrala to v potaz. Ona tomu věřila. Cítila to v hloubi duše a v morku svých kostí. A musela zjistit, co je na tom pravdy.

O několik dní později dočetla poslední slova v knize. V průběhu čtení si pravidelně dělal poznámky na poslední stranu svého sešitu Zvěropravy. Bylo ráno. Ranní paprsky začaly prosvítat zabedněnými okny a osvětlovaly její bílé vlasy. Ve vzduchu cítila vůni nových začátků a příslibu. Byl to slib, který si nevědomky dala už jako malá holčička. Brzy se dozví pravdu o svém původu. A dnes k tomu udělá první krok. Zeptá se Matky představené.

Moc dobře věděla, že je to velké riziko. Bude muset přiznat, že se vloupala do její kanceláře a ukradla ze zakázaného oddělení Knihovny jeden svazek. A také se bude muset vydat na cestu. Nevěděla, jak dlouhou.

KNIŽNÍ | 5 knih, které je lepší mít ve čtečce

Dnešní doba přeje elektronickým knihám. Nic neváží a jsou většinou levnější, než klasická knížka. A hlavně – dají se najít někde zadarmo. Proč se po pár e-knihách nepodívat? Nebo rovnou po pár desítkách? Ať už nakupujete e-knihy, nebo je stahujete pro svou vlastní potřebu, sepsala jsem seznam 5 knih, které je lepší mít v e-verzi.

Continue reading “KNIŽNÍ | 5 knih, které je lepší mít ve čtečce”

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 1

Probudila ji zima. Noci byly chladné a tenká deka vůbec nehřála. Někdo asi zase zapomněl přiložit. Kamna se nacházela na druhé straně obrovského pokoje. Vypadal celkem honosně. Dříve se tu pravděpodobně konaly plesy a bujaré večírky… Tyto doby už jsou ale dávno pryč.

Zdi byly zdobeny složitými ornamenty a u oken musely dříve být těžké závěsy. Dřevěná podlaha byla v minulosti jistě krásná, ale dnes je už ošoupaná a zašlá věkem. Některé prkna byla rozvrzaná, a tak musela dávat pozor, kam šlape. Nechtěla všechny vzbudit. Na zdech se podepsala lehká špína a vlhkost, která v rozích tvořila plíseň.

Continue reading “POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Kapitola 1”

RECENZE |Krutý princ: Královna ničeho od Holly Blackové

Název: Královna ničeho
Autor: Holly Blacková
Žánr: fantasy
Počet stran: 360
Vydáno: CooBoo, 2020

Už po třetí se vracíme do jiného světa. Je to svět krutosti, omámených smyslů, ale hlavně víl. Připomeňme si, jak skončil minulý díl. Jude Duratová, Nejvyšší královna víl, byla vyhnána z vlastní země. Potom, co ji Nejvyšší král Cardan vysvobodil z podmořského království, byla nucena se vrátit do světa lidí. Zradil ji. Objeví se Taryn, její dvojče a Jude je nucena se vrátit do Elfhame, které prožívá krušné časy.

Continue reading “RECENZE |Krutý princ: Královna ničeho od Holly Blackové”

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Prolog

Stejně jako každé ráno sledoval přehled toho, co se za uplynulý den událo. Situace ve světě byla čím dál tím horší. Osočování druhých států a zbrojení proti nim pokračovalo. Nikoho nenapadalo, že by si nejdříve měli zamést před vlastním prahem. Nevěděl o žádné zemi, ve které by lidé nepořádali hromadné protesty. Proti vládě, proti ničení životního prostředí. Téměř polovina obyvatel jeho země neměla kde bydlet.

Continue reading “POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ | Prolog”

Nejlepší přečtené knihy za rok 2020

Myslím si, že nikoho nenapadlo, co všechno se v roce 2020 může přihodit. Že můžou zavřít obchody a restaurace. Že budeme muset nosit roušky, jen co vystrčíme nos ze dveří. Situace nebyla lehká a začátek nového roku není o nic jednodušší. A tak si to mnoho z nás ulehčovalo čtením. Díky knihám jsme se podívali do desítek světů a ještě více zemí. Níže mám svůj seznam čtyř nejlepších titulů, které jsem loni přečetla.

#1 Rod země a krve – Sarah J. Maas (recenze tady)

Tato novinka od mé oblíbené autorky byla nejlepší, kterou jsem četla. Měla jsem anglickou verzi a vůbec mi to nevadilo. Ze začátku jsem četla trochu pomaleji, protože jsem na čtení tak dlouhého textu nebyla zvyklá… postupně se to ale zrychlovalo. Jen tak mimochodem, taky jste si celou dobu mysleli, že se ta kniha jmenuje Půlměsíční město a ne Rod země a krve?

Příběh je o Bryce Quinlandové, napůl fae napůl člověk. Do jedné nešťastné události jí nic nechybělo – měla nejlepší kamarádku, práci a život plný večírků… jeden osudný večer (nebo ráno?) vše ale změnil. Démon zabil její přátele a ona už neměla nikoho blízkého. Nakonec se spojí s padlým andělem Huntem Athalarem a společně začnou vyšetřovat, co se stalo. Pokud vás to zaujalo, doporučuji si to přečíst!

#2 Bouřná vrána od Kalyn Josephsonové (recenze tady)

O této knize jsem si upřímně myslela, že je to standalone. Vypadala tak! Ne, že by standalone knihy měly nějaký společný rys, podle kterého bychom je mohli všichni poznat… bohužel.

Příběh sleduje princeznu z Rhodairského království – Anthiu. Po útoku sousedního království Illucie (kdy si mysleli, že jsou to spojenci… zrádci to jsou!) se z ní stane zlomená troska. Zabili to, co jí bylo nejdražší. Její starší sestra Caliza se musí po smrti jejich matky postarat o trosky jejich království. Donutí Anthiu, aby se vdala za illuciánského prince… no byla to jízda. To ale posuďte sami.

#3 Kroniky Prachu od Lin Riny (recenze tady)

Kdo nemiluje klasické romány, jako vystřižené z minulosti? Mluvím tu o Janě Eyrové, Pýše a předsudku a dalších… Tato kniha, i když byla vydaná celkem nedávno, mi je silně připomíná. Jsou to doby, kdy dámy ještě byly dámami a pánové byli gentlemani. Nikomu z nás by to neuškodilo.

Animant Crumbová není typická členka vyšší třídy. Miluje knihy a je schopná celé dny sedět ve svém oblíbeném křesle a číst si. A její matka se ji snaží celou dobu konečně provdat. Na truc přijme práci v univerzitní knihovně. To je přece práce snů! Není všechno zlato, co se třpytí. A i za nánosem prachu a špíny se může skrývat diamant.

#4 Wildcard od Marie Lu (recenze tady)

Hraní her mě baví a nedokázala bych si bez nich představit život. Proto miluju i žánr LitRPG, románů z herního prostředí. Tato kniha je druhý díl ze série Warcross.

Příběh se točí okolo hackerky Emiky Chenové. V minulém díle se ocitla na šampionátu Warcrossu, mezinárodního turnaje. Zamířila tedy do Tokia a stala se (aspoň na chvíli) členkou Warcrossového týmu Fénixoví jezdci. V tomto díle se bude muset spojit s někým, kdo představuje hrozbu pro celý herní svět – Zero.

Musím říct, že loňský rok byl na čtení slabší… měla jsem dvoje státnice (teoreticky to byla absolutoria a státnice, ale to je detail) a dokončovala jsem absolventskou práci a bakalářku… I tak jsem přečetla pár skvělých kousků a v posledním půl roku konečně dočetla resty z Vánoc.

Jaké skvosty jste přečetli vy za rok 2020? A jaký z nich je váš nejoblíbenější?